Článek
Nebudilo by to takovou zvědavost, kdyby tuzemské komerční stanice tento žánr teprve neprozkoumávaly a nebudovaly si vlastní styl dramatické tvorby. A kdyby Česká televize, která byla doménou televizního řemesla desítky let, zároveň nevytvořila v poslední době i natolik podprůměrné seriály, jako byla Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.
Bouchnutí dveřmi
Možnost posoudit odlišné výsledky spolupráce dramaturgů, režisérů a produkce s týmiž scenáristy na Kavčích horách a Barrandově bychom nedostali, nebýt toho, že debutanti Marek Dobeš a Štěpán Kopřiva před dvěma lety podnikli něco nevídaného: hrdě bouchli dveřmi v ČT, veřejně si postěžovali na její "zvláštní poetiku" a zásahy dramaturgie, odmítli se podepsat pod více než první tři díly svého Místa nahoře a nabídli jeho pokračování prostřednictvím společnosti Space Films televizi Nova.
Ta od nich žádala dynamičtější způsob vyprávění, po kterém tolik volali a od nějž si ona slibovala vyšší sledovanost. Seriál ji sice získal, závěrečný díl sledovalo v neděli 2,067 miliónu dospělých diváků, ale na tom má větší zásluhu spíš celková atraktivnost stanice než zdařilejší zpracování.
Ne všechno se dá obhájit záměrem Novy jako důraz na ženské hrdinky a zápletka z komunální politiky, vycházející vstříc životní orientaci i vzdělání většiny publika nejsledovanější stanice. Námitky proti jejich realizaci jsou už na místě, zvlášť když míra naivity dosáhne úrovně jako v případě komplotu prospěchářského starosty a padoušského právníka.
Ani u výhradně komerčního seriálu by se divák neměl po třináct týdnů marně ptát, proč se musí dívat na neklidný obraz "ruční kamery", když kameraman snímal upovídané domácí historky odvíjející se mezi ložnicemi a kancelářemi. Nedodal tím napětí dialogům nad talířem, ani zdánlivou autentičností domácího videa neosvěžil sterilní prostředí satelitního městečka.
To se u natolik týmového produktu, jako je seriál, samozřejmě nedá vyčítat scenáristům, ale základní výhrady směřují právě k nim. Dobeš s Kopřivou se sice přidali k občasným steskům, že Česká televize umí vyprávět jen rozvláčně a zbytečně u toho psychologizuje, ale na útěku z Kavčích hor si podvrtli nohu na opačném extrému. Přestože každý seriál potřebuje výrazně vyhraněné charaktery, tento je sotva načrtnul v hrubých obrysech a z mnohých vytvořil pouhé karikatury.
Miroslava Táborského, jemuž vrchovatě dopřál nešťastné vzdychání nad stolem v kanceláři, mohl mnohdy zachránit alespoň režisér Jiří Chlumský. Ale ani představitelé větších rolí to neměli snadnější, vystačit s přisouzeným málem musela třeba Anna Šišková, když její místostarostka až do šťastného konce především smutně trpěla pletichami. Seriál nepodržely ani doplňující dějové linie - ta nejdůležitější z nich, vyrůstající z utajené nevěry, selhávala hlavně na malé věrohodnosti ženské postavy.
Blízko soap opeře
Místo v životě bylo rozvrženo do dietlovské třináctky, ale přiblížilo se řízením osudu spíš nenáročnější soap opeře, jíž už jen vzhledem k velkému počtu epizod neuškodí, ani když se figury a příběhy objevují, vyvíjejí a ztrácejí z pouhé vůle jejich autorů. Protože však Dobeš s Kopřivou nejsou podepsáni jako scenáristé ani u všech dílů této druhé řady -- zhruba za polovinou se k nim přidali další tři tvůrci a dva z nich napsali poslední dva díly sami - je těžké rozlišit, co kdo v tomto měšťáckém příběhu ze satelitního městečka původně zamýšlel i co kdo zkazil a zachránil.
Mnohé by asi mohli vysvětlit oni sami, kdyby se ovšem tentokrát nerozhodli svůj seriál nekomentovat. Proto ani teď diváci nepoznají, jestli se jen vykoupali v začátečnických potížích, anebo se střetli s další "zvláštní poetikou". Otázka je, jestli by třicátníci neměli raději napsat svižný generační seriál než se pokoušet bavit ženy ve věku vlastních tetiček. Možná by pak snadněji hledali svého dramaturga i televizi.