Na časovou osu zhruba dvanácti měsíců, tentokrát uprostřed 80. let minulého století, je navlečena série tragigroteskních příhod, v nichž se před čtenářem obnažuje osud jedné rodiny, která se na pozadí normalizačních restrikcí a buzerace snaží zůstat aspoň trochu normální. Jde to těžko, protože čas skoro stojí, Praha je "šedivá, špinavá, rozkopaná a plná všelijakých lešení a ohrad", a lidi, co se po městě pohybují, se "urážej, tupěj, ponižujou", prostě "dělaj si život co nejhnusnější".

Helenka Součková, která tak jako v Hrdém Budžesovi knihou provází, je z toho v rozpacích: Jak má sedmnáctiletá holka objevovat svoje tělo a svoji duši, když doma její matka-alkoholička v jednom kuse tropí hysterické scény, otec v emigraci nejeví zájem a ve škole na ni různé zakomplexované kreatury pořádají hon ve jménu ideologické agitky? Proti trudnomyslnosti občas pomůžou básničky, jindy inteligentní študácká recese, ale především humor - protože "co taky člověku zbejvá jinýho, než si z toho všeho dělat legraci".

Knížka Oněgin byl Rusák je zalidněná kvantem postav. Douskové nejde ani tak o detailní prokreslení psychologie vypravěčky a její rodiny, jako o typologizaci českého člověka, který v 70. a 80. letech minulého století tak ochotně ohýbal hřbet, špicloval a donášel na svoje sousedy. V této kresbě má autorka jistou ruku, plasticitu jednotlivých scén a jejich aktérů modeluje její vlastní a zřejmě dodnes traumatizující zkušenost. Knihu tak můžeme číst nejen jako grotesku na téma, ale také coby symbolické vyřizování účtů, z něhož zaplaťpámbů smířlivá nostalgie Hřebejka a Jarchovského rozhodně nedýchá.

Irena Dousková: Oněgin byl Rusák, Druhé město, 260 stran