První, rekonstruovanou muzikologem Alešem Březinou, uvedlo v koprodukci s vynikající inscenací Královské opery Covent Garden loni brněnské Národní divadlo, ke druhé, známější verzi, se nyní vrací pražské Národní divadlo v novém překladu.

Překlad Aleše Březiny odkrývá sice sociální zařazení postav, nicméně jeho šroubovaná čeština svědčí o přílišné závislosti na angličtině originálu. Starší text Evy Bezděkové je poetičtější i srozumitelnější. Prosazení Březinova textu ale nepomohl i fakt, že většině sólistů bylo zpívané slovo stěží rozumět.

Příběh řecké vesnice, v níž obyvatelé vybraní za protagonisty pašijových her začínají žít podle Krista, konfrontuje svět bohatých a chudých s běženci, jimž Turci vypálili vesnici. Ze stále aktuálního tématu upřednostňovala minulá doba sociální motiv na úkor silného křesťanského zázemí příběhu. Nová inscenace režiséra Jiřího Nekvasila ale bohužel nevypovídá ani o jednom.

Uzavřená do masivních betonových zdí corbusiérovského kostela čiší chladným nezaujetím, podpořeným i statickými či naopak přehrávanými výkony protagonistů. A když se na jevišti začnou "jako" kolíkovat díry pro sazeničky a kopat hrob, ocitáme se v nechtěně komickém divadle notně starého data.

Kostýmy evokují 50. léta 20. století, ale v postmoderní všehochuti, jako by se na pašije do vsi sjeli turisté ze všech konců světa: kovboj se potkává s mafiánem, vesničané i kněží nosí velké černé brýle a místo venkovské prostitutky Kateřiny je tu elegantní Marilyn Monroe. Podomní obchodník Janakos je pouťovou variantou Papagena s krosnou a nafukovacím oslíkem nad hlavou, což samo o sobě je ještě dost hravý nápad, rozhodně lepší, než navléct mu těsné tričko s Mickeymousem. Běženci s divadelně rozcuchanými parukami působí jako karikatura pračlověka.

Jímavý příběh díla se zcela vytratil a závěrečné patetické Manoliosovo zmrtvýchvstání zcela zastřelo vyznění díla ve smyslu křižování novodobých Kristů a xenofobního odmítání "jinakých" bližních.

Ještě že se strhující hudba Martinů nedá pohřbít špatnou inscenací. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zněly působivě především dramaticky cítěné symfonické plochy, jeho pojetí ale - stejně jako režie - strádá často nedostatkem citu.

Platí to i o zpěvácích, kteří na různé úrovni zápasí s hutným zvukem orchestru i prožitkem postav. Tomáš Černý je střídmým a lyrickým Manoliosem, jemuž by prospělo více dramatičtějšího prožitku, krásný soprán Maidy Hundeling byl úžasný v D"Albertově Nížině, ale její Kateřina vychází nevýrazně a ploše, Jan Vacík svého až příliš groteskního Janakose lépe zpívá než hraje. Veleho kněz Grigoris je od počátku zbytečně ztělesněním hrubé síly, zatímco jeho protipól, otec Fotis Romana Janála postrádá charisma utěšitele všech bědných.

Dobře vychází Jidáš - Panait Jaroslava Březiny, nepřehlédnutelná je činoherní postava Ladase Václava Knopa. Dobrý výkon odvedly spojené síly sboru ND s Pražským komorním a Kühnovým dětským sborem.

Každé srovnání sice kulhá, ale na anglicko-brněnskou inscenaci první verze Řeckých pašijí jak po pěvecké, tak zejména režijní stránce pražská inscenace zdaleka nemá. A co víc - po loňské Její pastorkyni představují Řecké pašije další problematický titul šéfovského tandemu Nekvasil - Dvořák. Nebylo by načase dát prostor i jiným režisérům?

Bohuslav Martinů: Řecké pašije

Hudební nastudování Jiří Bělohlávek, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Tereza Šímová, pohybová spolupráce Števo Capko, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéra 13. 4. 2006 v Národním divadle Praha.