Z hlediska památkového dědictví objekt zhodnotil historik umění Mojmír Horyna. Architektem důkladné přestavby byl pozapomínaný tvůrce Jan Jiří Aichbauer (1680-1737), jehož do řemesla zasvětil otčím Kryštof Dienzenhofer. Sídlo hrabat Buquoyů se podle Horyny stalo jedním z nejhodnotnějších uměleckých výkonů pozdního pražského baroka. Kniha přibližuje i řadu málo známých uměleckých děl. Některá jsou původní, jiná byla zapůjčena - dokonce i z depozitářů zámku ve Versailles.

Palác se zapsal několikrát do novodobé historie a kniha je proto věnována i osudům česko-francouzských vztahů. Francie měla v Praze konzulát od roku 1897. Neobývanou budovu na Malé Straně si pronajal ambasador v květnu 1919 a po šesti letech ho od bratří Buquoyů Francie koupila včetně barokního vybavení. Transakce stála 8 miliónů korun, tehdy 6 miliónů franků.

Historické části knihy psali francouzští odborníci a přiznali světlé i stinné stránky. Na tradiční oslavy francouzského svátku přišel v roce 1920 prezident Masaryk pěšky z Pražského hradu, což se považovalo za familiérní akt přátelství a důvěry. Po podpisu mnichovského diktátu se naopak řada českých osobností dostavila do Buquoyského paláce, aby vrátila francouzská vyznamenání jako projev nesouhlasu nad západní zradou. Nadějí se Buquoyský palác stal pro mnohé koncem 60. let. Během prvních devíti měsíců roku 1969 tu Francouzi Čechům vyřídili 53 555 žádostí o víza.

Když v prosinci 1988 navštívil Prahu prezident Mitterrand, uskutečnila se v paláci pověstná snídaně s disidenty, na níž byl kromě Václava Havla i Karel Srp, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Václav Malý, Miloš Hájek, Rudolf Battěk, Ladislav Lis. Pozvaný Alexander Dubček nedorazil, protože byl zatčen státní bezpečností na bratislavském letišti.

Buquoyský palác / Le Calais Buquoy

Autoři: Mojmír Horyna, Marie-Elizabeth Ducreux, Antoine Mares, Jean Fouace; nakladatelství Éditions Gründ,192 stran, doporučená cena 2400 Kč