Článek
Oba jsem viděl, byli podle očekávání skvělí, ale nikdy jsem je neviděl spolu. Navíc Shakti, kteří ve své době představovali zcela výjimečný projekt, předznamenali ještě neexistující scénu world music a spojení muzikantů z různých kultur za účelem vytvoření něčeho nového.
McLaughlin nebyl na cestě za inspirací jinými kulturami sám. Už v 60. letech hledali na východě inspiraci saxofonisté John Coltrane nebo Yusef Lateef a Charles Lloyd. Ovšem do té doby si velcí muzikanti nanejvýš přizvali jednoho dva hudebníky z jiných kultur, nejčastěji latinskoamerické percussionisty, vzácněji pak po vzoru Beatles indické sitáristy a tablisty. Shakti však tvořili vedle McLaughlina tři Indové.
McLaughlin však stál u zrodu více stylů, už na konci 60. let nahrál s Milesem Davisem jeho dvě nejdůležitější elektrická alba In A Silent Way a Bitches Brew stojící na počátku jazzrocku. Tento styl pak sám rozvíjel v rockovějším Mahavishnu Orchestra, který udivoval ohromující virtuozitou všech zúčastněných hráčů. McLaughlinova technika se stala pověstnou, jeho sóla se snažily napodobit stovky kytaristů, kteří z umělečtějších stylů rocku naneštěstí udělali nudné závody, v nichž záviselo už jen na tom, kdo zahraje více tónů za kratší dobu, v čemž dosud pokračují čarostřelci typu Steva Vaie.
To už ale McLaughlin po krátké spolupráci s mexickým rockovým kytaristou Carlosem Santanou hrál s prorockými Shakti, z dnešního pohledu možná trochu líbivými a příliš stavějícími na virtuozitě. Ta je však kytaristovi vlastní. Potvrdila to na začátku 80. let flamengová alba, která nahrál s dalšími fenomenálními kytaristy, Paco DeLuciou a Alem DiMeolou, jež lze z odstupu také považovat za výlet do oblasti world music. Od té doby sice už McLaughlin s ničím novým nepřišel, ale komu se podařilo alespoň tohle!