Kouzlo časů, kdy dámy pozvedly lem svých sukní vysoko nad kotníky, elegantním gestem vložily do úst cigaretu a nastartovaly svůj sportovní vůz směrem ke kopci nad Prahou.

Vír tance nad tehdy ještě tajemnou řekou, cinkot příborů a sklenic, který je slyšet až na druhý břeh, kde do noci zní kytary a hoří táborové ohně těch, kteří tam nahoru, mezi pražskou smetánku, nikdy nepřijdou. Mnozí z kopce ale rádi sjedou mezi ně, když číšníci na Terasách decentně špitnou: "Budeme zavírat, pánové".

Iluze nebo skutečnost? Obojí se neoddělitelně prolíná. V knize Barrandov II - Zlatý věk ožívají třicátá léta ve francouzské restauraci na Terasách i ve filmu, který se sem tehdy z Prahy přestěhoval.

Jdeme na to

Zatímco v prvním díle s podtitulem Vzestup k výšinám se zabýval především proměnou místa, kde se ještě v polovině dvacátých let minulého století proháněl jen vítr a bažanti, na nejluxusnější "periférii" Prahy, v druhé části jen rychle připomíná první roky a v nich vznik zahradního města, proslulých Teras a koupaliště s bazénem. A potom už: "Jdeme na to", jak zazněl autentický povel k první klapce prvního filmu, který se na Barrandově točil.

"Bylo to 25. ledna 1933 v devět hodin ráno. Režisér Svatopluk Innemann spustil natáčení filmu Vražda v Ostrovní ulici, tehdy ještě pod pracovním názvem Muž a stín, protože scénář vznikl podle románu Emila Vachka," vypráví Jiras a dodává: "Ten den byla ale především velká sláva. Předseda společnosti A-B Miloš Havel vítal osobně hosty prvního natáčení - ty, kdo se o zrod filmového studia nejvíc zasloužili. A nezapomněl přitom dát reportérům z novin, časopisů i z rozhlasu, kteří oblehli novotou zářící budovu, k dispozici telefony vybavené kanceláře, aby mohli přímo odtud do světa ohlásit: Barrandov natáčí."

Přišly všední dny, a v nich nevšední práce. Barrandov si díky poloze s volným horizontem, ničím nerušeným klidem a zároveň perfektně vybudovanými inženýrskými sítěmi mohl dovolit to, co málokteré studio v Evropě včetně náročných staveb dekorací.

"Jedním ze slavnostních dní v běžném natáčení byl například ten, kdy na Barrandov poprvé přijel Vlasta Burian, aby s režisérem Martinem Fričem začal točit Revizora. I tehdy přišlo celé vedení společnosti, hosté a novináři - byla to přece jen událost," připomíná Jiras.

Pro fotografie z Revizora samozřejmě nemusel chodit na Barrandově příliš daleko, ale jsou tu i jiné, které získal všelijak.

"Psaním, telefonováním, objížděním sběratelů. A některé fotografie třeba Voskovce a Wericha, kteří přišli na Barrandov v roce 1934 natočit Hej - rup!, jsou publikovány poprvé, protože se zachovaly v tak špatné kvalitě, že je bez současné moderní techniky nebylo možné reprodukovat. Jiné jsou zase hodně zdaleka - třeba fotografii jihoslovanské herečky Ity Riny z filmu A život jde dál, mi přivezl jeden fotbalista až ze Záhřebu, fotografii z filmu Co se šeptá, který byl jedním posledních snímků Huga Haase před nuceným odchodem do Ameriky, mi přivezli od jeho ženy, paní Bibi, která dodnes žije v rakouském klášteře," vypráví autor.

Čas Baarové a Mandlové

Barrandov II zahrnuje léta 1933 - 1938. Léta, kdy svět ležel u nohou Lídy Baarové a točil se kolem Adiny Mandlové, kdy Hugo Haas říkal všem svým milým Titinko, Ladislav Pešek řádil ve studentských komediích a Otakar Vávra začínal jako mladý scenárista pracovat s legendárním Martinem Fričem.

"K tomu se váže zrovna hezká historka," uzavírá vyprávění Pavel Jiras. "Bylo to takhle v listopadu 1936, kdy Martin Frič před dělníky prohodil, že by v již předvánočně prázdných ateliérech klidně stihl natočit nějaký filmeček mimo pořadí, "aby bylo na kapra". Dělníci ho vzali za slovo, námět k dispozici byl, Hugo Haas měl jako vždy "mimořádné výdaje", takže se mu honorář také hodil a pětadvacetiletý Otakar Vávra se nechal pro dobrodružství scenáristické improvizace narychlo spíchnutého filmu také zlákat. Tak vznikla nezapomenutelná, dodnes s úspěchem hraná komedie Mravnost nade vše."