Článek
Jeho inscenace z Berlína, Hamburku, Vídně, Stockholmu, Basileje i Curychu patří k nejzajímavějším, jež současné evropské divadlo nabízí. Do Prahy přivezl andersenovskou koláž Moje Sněhová královna a v Goethe institutu hovořil s diváky.
"Nesnažím se provokovat, ale iritovat. Inscenuji vlastní názor, ale přiznávám divákovi právo na to, aby se mu to nelíbilo," řekl Castorf o recepci svých inscenací. "Průměrný divák neexistuje a bylo by děsné, kdyby existoval," smečoval na otázku, jak si s jeho představením má "průměrný divák" poradit.
"Nedělám divadlo jako univerzitní seminář, nečekám od diváka přípravu, ale naivitu a otevřenost. Pravda je, že jsme byli vzdáleni brechtovské výchově k umění diváckému. Každý chce být obsloužen tím, co sám nosí v hlavě, ale každý má jiné znalosti i vkus. Jako divák nemusíte nic, ale můžete všechno, třeba i být přesvědčen o tom, že si z vás utahuju. V Německu je nejčastější reakcí na má představení věta: Bylo to zajímavé, ale nevím, co si o tom mám myslet. To mi stačí."
Za problém současného divadla v posttotalitních zemích pokládá ztrátu jasného obrysu nepřítele ve veřejném prostoru, který držel po léta divadlo v napětí. Při práci na inscenaci rád přijímá podněty od herců.
"Je to jako biliár. Naťuknutá koule trefí další, předá jí svou dynamiku. Je to jako ve sportu - kopnu herci přihrávku dramaturgickým míčem a on mi ji vrátí," říká Castorf. "Vím, co chci, ale nechávám do toho vstoupit náhodu. Moment náhody můj záměr zpochybní i obohatí. Rád také nechávám herce improvizovat. Osvobozuje je to. Návrat k divoké anarchistické hře umožňuje andersenovská koláž lépe než třeba mé inscenace Dostojevského. Divadlo je pro mě nacházení volných prostorů hry."