Na rozdíl od koncertu v roce 1978, kdy hrál s jazzovým kvartetem v Lucerně, tentokrát přijel pouze ve dvojici s o generaci mladším japonským pianistou Makoto Ozonem, a v programu nazvaném Virtuosi, vycházejícím z jejich stejnojmenného alba, hráli spíše úpravy klasiky. Jazzověji byla zaměřena první půle koncertu sestavená ze standardů (Monk, Peterson, Jackson, Goodman) většinou bebopové éry.

V té opět Burton exceloval se svou typickou hrou se čtyřmi paličkami, jejichž uragán často přiměl sál k nadšení. Druhá polovina se soustředila více na nejazzový repertoár, kdy se vedle klasických skladatelů (Ravel, Scarlatti) dostalo i na argentinské tango a hlavně ve vrcholu večera na zpracování Gershwinova Klavírního Koncertu F dur.

V jeho nesporně skvostné interpretaci ale jakoby se projevila i zrádnost takových úprav právě pro tyto dva nástroje. Japoncův sólový part byl doslova překryt mnohem akusticky výrazněji působícím vibrafonem Burtona, který hrál orchestrální part. Následující dva jazzové přídavky ukázaly, kde je síla tohoto spojení - v předávání si sól, témat i ve vzájemné souhře . 

Burtonův pražský koncert byl hudebním zážitkem, ale vibrafonistova současná podoba je dost vzdálena jazzovějším počátkům a svou příliš "jazzově koncertní" formou (proto vybrán sál Rudolfina a ne Lucerna) a určitou zvukovou jednotvárností pamětníky postrádající jazzovější odpich s rytmikou plně neuspokojil.