Článek
Vystupujete v duu s Makoto Ozonem i Chickem Coreou. Co vás láká na kombinaci klavíru a vibrafonu?
Vibrafon a piano si jsou docela podobné. Když se podívám na svůj nástroj, vypadá jako klávesnice piana. Rozdíl je jen ve velikosti a v tom, že já na něj hraju paličkami. Uvažuji však o hře podobně jako pianista, je tam mnoho podobností, takže se nám snadno komunikuje. Když vystupuji s pianistou, je to jako duet klavíristů až na to, že nástroje zní odlišně.
Proč jste se rozhodl zařadit do repertoáru skladby od Ravela a Scarlattiho?
Když jsme hledali pojetí pro novou desku, Makoto zrovna hrál klasické skladby za doprovodu orchestru. Vyprávěl mi o tom a napadlo nás, zda bychom je mohli hrát i my dva v duu. Začali jsme hledat vhodná díla, která by se dala upravit do jazzové formy. Prvním byla právě první věta Ravelovy suity Couperinův náhrobek. Protože zněla velmi dobře, pátrali jsem po dalších, aby se z nich dala sestavit celá deska.
Jazz hrajete od šedesátých let. Nezdá se vám, že trochu ztrácí jasný směr, jímž by se ubíral?
Souhlasím s vámi. Začal jsem hrát kolem roku 1960. Bylo mi sedmnáct, když jsem natočil svou první desku a začal jezdit. Od raných dob jazzu měla každá dekáda svůj dominantní styl: swing, be bop, fusion... Ale to se v 70. letech změnilo. Stylů přibylo, existuje na půl tuctu odlišných přístupů a jazzoví hudebníci se pořád dívají po nových, každý rok je možné slyšet, jak zkoušejí hrát klasiku, indickou hudbu, latinskou hudbu, svobodně putují a hledají nové zdroje idejí a nové způsoby, jak je propojovat. Jazz se stal oknem do dalších oblastí.
Vypadá to, že se někdy hodně vzdaluje tradičnímu jazzu, ale to je přirozené každé improvizované hudbě. Je to i tím, že se jazz stal globální hudbou. Když se nyní podíváte na řadu kapel, vidíte hráče z Evropy, Asie, Jižní Ameriky, což je hodně odlišné od situace před padesáti lety, kdy skoro všichni jazzmani byli Američané. Jen v mé kapele během let působili rakouský kytarista, francouzský basista, japonský pianista, japonský trumpetista... Oba Japonce, Makota Ozona i Tigera Okoshiho, jsem poznal, když jsem je učil na jazzové škole v Berklee.
Tam studovali i Češi. Znáte je a sledujete dění na české jazzové scéně?
Ne, já jsem byl Praze jen jednou před nějakými dvaceti pětadvaceti lety na velkém jazzovém festivalu, strávil jsem tam jen jeden den, protože jsme byli na turné v Evropě. Také jsem před patnácti lety hrál v duu s Chickem Coreou v Bratislavě, ale nikdy jsem nepotkal žádného z místních muzikantů. Třeba se to povede teď, i když tu budu zase krátkou dobu.
Věnujete se také volné improvizaci?
Ne, občas jsem to zkoušel, během své kariéry jsem experimentoval s volnou improvizací, kdy jsem nehrál žádnou skladbu a rovnou spustil, ale upřímně musím říci, že mě to už nezajímá.
S řadou svých partnerů hrajete celá léta. Co vás láká na dlouhodobých spolupracích?
Když se ohlédnu za svou kariérou, musím, říci, že mám rád stabilitu, se Stevem Swallowem jsem hrál jednadvacet let, nyní hraju stejně dlouho s Makoto Ozonem, s Chickem Coreou spolupracuji dokonce třicet čtyři roků. Ukazuje to, že jsme uspěli, že se nám daří dobře spolupracovat a tato spolupráce se vyvíjí a roste.
Když pokaždé hrajete s jinými hudebníky, neproniknete moc do toho, co dělají, protože se jen soustředíte na to, že spolu hrajete. Ale když spolupracujete roky, dostanete se dál. O hudbě i o své hře jsem se naučil nejvíc z těchto dlouhodobých vztahů, které poskytují možnost růstu, odskočit si různými směry a zase se vrátit.