Pořádající agentura umístěním Bocelliho koncertu do Sazka Areny na jedné straně vyšla vstříc četným zájemcům o vystoupení tohoto umělce, na druhé straně však musela počítat s tím, že příznivci operního zpěvu a klasické hudby bude přijato s rozpaky.

Andrea Bocelli prohlašuje, že si programy svých koncertů sestavuje sám a vychází především z italské hudby. Této zásadě zůstal věrný i tentokrát. Pro Prahu připravil dvacet čtyři čísel, o něž se podělil se sopranistkou Paolou Sanguinettiovou, a samozřejmě vyváženě obě poloviny koncertu uvedl a proložil celkem čtyřmi orchestrálními vstupy v provedení Českého národního symfonického orchestru s dirigentem Marcellem Rotou.

Jádrem pražského koncertu byly písně, tentokrát především neapolské, včetně těch nejslavnějších jako TornaSurriento Ernesta De Curtise (a další dvě skladby tohoto neapolského autora), Leoncavallova Mattinata či Di Capuova O sole mio. Zajímavým dramaturgickým prvkem bylo v tomto kontextu začlenění komorní romance Stanislava Gastaldona Musica proibita i orchestrální Bizetův Farandol z opery Arlézanka, který vychází z provensálských lidových melodií.

V operních číslech Bocelli v první polovině programu volbou tří árií a jednoho dueta z oper Giacoma Pucciniho (Gianni Schicchi, Tosca a Bohéma) připomíná rodné Toskánsko. Také text proslulé sopránové árie O mio babbino caro obsahuje četné odkazy na Florencii, tak jako celá opera Gianni Schicchi. Milovníky tohoto žánru jistě potěšil přípitek z Traviaty v podání obou sólistů a předeher k Bizetově Carmen a Rossiniho Vilému Tellovi.

Kromě písní a operních árií tentokrát Bocelliho inspirovala i operetní tvorba, konkrétně Franz Lehár a jeho Země úsměvůVeselá vdova. Panoráma italské hudby pak ještě doplnily melodie Nina Roty k Felliniho filmu Amarcord v podání Českého národního symfonického orchestru.

Koncert sice nebyl zcela vyprodán, ale i tak byl počet zájemců o klasickou hudbu impozantní. Publikum přijalo Andreu Bocelliho i další umělce vřele a vzhledem k množství shromážděnému v obrovské moderní aréně bylo až neuvěřitelně soustředěné. Rušivě působily jen kontinuální blesky fotoaparátů a v některých místech časté pracovní zvuky vycházející ze zázemí arény. Nezvyklé také byly osvětlené obrazovky či displeje různých kamer a nahrávacích přístrojů na klíně řady lidí, ve zvláštním kontrastu s přísnou "letištní" osobní kontrolou každého návštěvníka. Ta však v době atentátů žádné patrné rozhořčení ostře sledovaných nevyvolá.

K úvaze o vhodnosti prostředí, nastolené v úvodu, jen ještě dodejme, že publikum v Sazka Areně, byť sestávalo ze všech věkových kategorií, nepochybně dává přednost klasické hudbě a tu také velmi soustředěně poslouchalo. A možná mu v prostředí ne zrovna klasickém pomohly i velkoplošné obrazovky přinášející detaily vokálních sólistů, dirigenta i orchestrálních hráčů. Přenos výrazu a niterných prožitků umělců se bezprostředností i kvalitou obrazu s televizí srovnat nedá. Podle reakcí diváků i velký moderní prostor může být při správném ozvučení vhodným prostředím pro tento typ koncertů.