Na letišti v Bilbau na nás čekají oficiální vozy. Řidič má trochu problém, jak upevnit sedačku se synem Pavla Lišky, malým Šimonem, ale za chvíli už vyrážíme směrem na San Sebastián.

V hotelu potkávám producenta německého soutěžního filmu Petera Rommela, hned mi hlásí, že se těší na Štestí, protože se mu strašně líbily Slámovy Divoké včely. Odpoledne se jdeme projít po městě, restaurace jsou zavřené, ještě je siesta, tak obědváme v takovém lepším bufáči. Procházka se protáhne do večera, na pláži u festivalového paláce si dáváme skvělý místní jambon a pozorujeme západ slunce nad Atlantikem. Díky bohu, že film nemá premiéru v chladném únorovém Berlíně...

Večer přijíždí režisér Jan Cvitkovic, producent Miki Burger a slovinská parta okolo filmu Odgrobadogroba. Miki je Bohdanův spolužák z FAMU, takže končíme v přístavní hospůdce, kde si navzájem předáváme pozvánky na projekce svých filmů... V úterý má Štěstí novinářskou projekci, večer nás čeká hlavní uvedení ve Velkém sále.

Reflektory, potlesk

Novinářská projekce je v poledne, hraje se ve velkém sále pro 1800 diváků, je plno, na konci potlesk.

Poté odjíždíme na tiskovku, je to trochu vojenské cvičení, kolem nás se motá pět lidí z guest servisu, ochranka, nejdřív jdeme na photo call na terase nad mořem, je to trochu komické, vedou nás koridorem jak zvěř. Tiskovka je poklidná, novináře nejvíc zajímají samozřejmě děti a sociální rovina filmu, Bohdan vysvětluje, že pro něj jsou nejdůležitější postavy a jejich vnitřní život, pár otázek padne i na krajinu příběhu.

Po tiskovce jedeme na další rozhovory do hotelu Maria Cristina, v mikrobusu nás střídá štáb Tanoicova filmu Lenfer s francouzskými herečkami v čele s Emmanuelle Béartovou. Škoda že tu nejsou Táňa s Aňou, určitě by je trumfly.

Večer přilétá náš německý koproducent Karl Baumgartner, jedeme společně do festivalového paláce, nástup po červeném koberci a pod blesky fotoreportérů, nejvíc pozornosti má malý Šimon Liška, který přijel na festival s tátou Pavlem, jenž hraje hlavní mužskou roli. Za chvíli Šimon končí v náručí ředitele festivalu Mikela Olaciregui.

Velký sál je zase plný, před filmem nás představí a rozsvítí reflektory, diváci tleskají, doufám, že budou tleskat i na konci...

Bohdan mizí ze sálu už po začátku, my s Pavlem zůstáváme, jsme nervózní za všechny, kteří se dívají. Bohdan se vrací - protokol ho nenechal odejít. Po filmu bouřlivý potlesk, zase reflektory - a máme to za sebou. A ještě ne, z paláce odcházíme špalírem za potlesku diváků, Bohdan s Pavlem se červenají, nakonec to zase zachraňuje malý Šimon.

Vracíme se do hotelu, dozvídáme se, že film koupil řecký distributor, švýcarský distributor o něj má taky zájem, Francouzi se na film prý podívají v klidu v Paříži, to je dobré znamení.

Jsme pozváni na večeři s ředitelem festivalu, je tam i Terry Gilliam, vzpomíná na natáčení na Barrandově, přicházejí další osobnosti. Pak zpátky do hotelu, kde vrcholí párty španělského soutěžního filmu, přijímáme gratulace od všech, kteří film viděli, jsou nadšeni hereckými výkony. Uvidíme následující den, co řeknou novináři, snad jsme tu neudělali ostudu...