Článek
Můj bývalý mlýn v jedné pyrenejské vesničce je od vedlejšího statku oddělen stromořadím. Tuhle za mnou přišel soused, asi sedmdesátník. Občas ho vídám, jak se s manželkou věnuje zemědělským pracím, a říkám si, že už je načase, aby odpočívali. Soused, který je jinak velice sympatický, mi sdělil, že mu na střechu padá suché listí z mých stromů a že je musím pokácet. Zděsil jsem se: jak může člověk, který stráví celý život ve styku s přírodou, chtít, abych zničil něco, co tak dlouho rostlo, jen proto, že mu to třeba za deset let může poškodit krytinu? Pozvu ho na kávu. Říkám, že pokud mu někdy tohle suché listí (které smete vítr a léto) způsobí jakoukoli škodu, nechám mu novou střechu udělat na vlastní náklady. Soused to odmítá: chce, abych stromy pokácel. Podráždí mě to: říkám, že raději celý jeho statek koupím.
"Moje půda není na prodej," odpovídá.
"Ale za tyhle peníze byste si mohl koupit krásný dům ve městě, žít tam se svou ženou až do konce života a nemusel byste si dělat starosti s tuhou zimou a zničenou úrodou."
"Tenhle statek není na prodej. Tady jsem se narodil, vyrostl a na nějakou změnu jsem už moc starý." Navrhuje, aby nějaký odborník z města případ posoudil a rozhodl, co s tím - tak se nebudeme muset vzájemně rozčilovat. Jsme koneckonců sousedé.
Sotva odejde, má první reakce je obviňovat ho, že necítí úctu k Matce Zemi. Pak mi ale vrtá hlavou: proč vlastně tu půdu nechce prodat? A k večeru usoudím, že život mého souseda má jen jedinou historii a tu on nehodlá měnit. Odejít do města také znamená pohroužit se do neznámého světa, kde panují jiné hodnoty, a on si možná připadá příliš starý na to, aby se přizpůsobil. Týká se to jenom mého souseda? Ne. Myslím, že se to stává všem - někdy tak lpíme na vlastním způsobu života, že odmítneme velkou příležitost, protože nevíme, jak jí využít. Pokud jde o souseda, jeho statek a jeho vesnice jsou jediná místa, která zná, a nemá smysl riskovat. Pokud jde o lidi, kteří žijí ve městě, ti zase věří, že musí získat univerzitní diplom, uzavřít manželství, mít děti, postarat se, aby také dostaly diplom, a tak dále. Nikdo se neptá: "Mohl bych snad dělat něco jiného?"
Vzpomínám si, že můj holič pracoval dnem i nocí, aby jeho dcera mohla vystudovat sociologii. Dívka studium dokončila a poté, co marně sháněla vhodné místo, našla práci jako sekretářka u jedné cementářské firmy. Přesto však můj holič říkal pyšně: "Moje dcera má diplom."
Většina mých přátel a dětí mých přátel má také nějaký diplom. To ovšem neznamená, že se jim podařilo pracovat v oboru, který vystudovali - právě naopak, vstoupili na univerzitu proto, že v době, kdy byly univerzity důležité, kdosi prohlašoval, že k úspěšné kariéře musí mít člověk diplom. A tak svět přišel o výborné zahradníky, pekaře, antikváře, sochaře i spisovatele. Je možná načase trochu to poopravit: vysokoškolské vzdělání potřebují lékaři, inženýři, vědci, advokáti. Ale že by je potřeboval každý?
Odpovědět mohou verše Roberta Frosta:
Přede mnou byly dvě cesty,
já zvolil méně používanou
a to je celý ten rozdíl.
P. S. Dopovím historku o sousedovi: dostavil se expert a k mému překvapení nám předložil francouzský zákon, který stanoví, že každý strom musí být vzdálen od cizího majetku přinejmenším tři metry. Moje stromy jsou dva metry daleko, a proto je musím pokácet.
Pro Salon je přeložila Pavla Lidmilová.