Považujete svůj život pro střední Evropu nebo 20. století za typický?

Ano, já jsem, myslím, dítě 20. století. Tím, že jsem se narodil v jedenačtyřicátém, jsem byl ještě v té staré totalitě německé a po osmačtyřicátém zase v totalitě komunistické. A vzhledem k tomu, že moje matka byla politický vězeň, jsem to měl dost krušné. Poznamenalo to i můj další život v dospělosti, protože jsem byl až do devětaosmdesátého svým způsobem druhořadý občan.

Vaše knihy se v jednom motivu shodují. Matčino uvěznění a synovo nucené pobývání v útulku - dětském domově. Je to snaha propojit světy obou děl, nebo neodbytný zážitek, který vám nedá spát?

První knížka vznikla už začátkem 60. let, to znamená, že jsem neuvažoval o tom, že napíšu nějakou jinou. Dokonce jsem tehdy nebyl ani v Austrálii. Nicméně, taky jsem si toto propojení uvědomil. Mám ještě vymyšlené dvě knížky. Těch dvacet třicet let, co jsem nemohl, tak jsem sice nepsal, ale vymýšlel. Nebude to úplně biografické, ale volnou tetralogii to dohromady dá.

V té první knížce jsou vyloženě zážitky z dětského domova, samozřejmě stylizované. A ta druhá obsahuje moji zkušenost z Austrálie, kde jsem rok pobýval a pak jsem tam ještě asi desetkrát byl na kratší období. Takže jsem se vyrovnal nejenom s Austrálií, s českou emigrací, s přírodou, ale i s vlastními pocity. A tím jsem Austrálii odškrtl.

Podle mne se snažíte vyhýbat jakékoli hořkosti, přestože mluvíte o neradostných zážitcích. Jste schopen se takto dívat na celý minulý režim?

Samozřejmě, protože člověk si zařídil život i v minulém režimu. Vadilo mi, že nemůžu psát, ale našel jsem si způsob existence. Byl jsem v animovaném filmu, psal jsem scénáře a sedmnáct let jsem tam dramaturgoval. To byl příjemný život, na mě to nekladlo vůbec žádné nároky. To mám možná minulému režimu taky za zlé, že jsem vlastně jel na půl plynu a stačilo mi to. Kdybych mohl psát tak jako po devětaosmdesátém, tak jsem se asi nadřel.

Měl jsem spíš na mysli něco jiného. V dnešní době se stále ještě všichni nějak vyrovnáváme s totalitní minulostí. Jak jste na tom vy?

Myslím, že dokonce i Slečno, ras přichází se vyrovnává s tou dobou, s českou emigrací... Já sám si myslím, že to je moje téma. Já už jiné než těch padesát let totality - nebo kolik jich bylo - mít nebudu. Prožil jsem v ní dětství, studentská léta, oženil jsem se v ní, žil jsem v té negaci a strnulosti sedmdesátých osmdesátých let. Pokud ještě něco napíšu, tak se to bude vždy vracet do padesátých, šedesátých, sedmdesátých let. Jiná témata nemám, současnost už jde přeze mne, už jsem trochu starý, abych chytal témata okolo sebe, a ani o to nemám valný zájem. To neznamená, že bych se nezajímal o politiku, ale moje téma už zůstane v minulosti.

Kromě hořkosti se ale vyhýbáte i vzpomínkovému sentimentu, a to na místě, kde bych ho skoro očekával. Ostatně, mnoho lidí vidí sentiment jako častý jev v české literatuře. Jak se to jeví vám?

Já si myslím, že sentiment je trošku trapný. Člověk může citově strádat nebo se radovat, ale v literatuře, alespoň jak já to vidím, je lepší, když má člověk odstup a nerozpláče se nad vlastním osudem. Ještě to řeknu jinak: když jsem v šedesátých letech psal U útulku 5, tak jsem to považoval za výtečné téma, protože jsou to pro mne dramatické zážitky, a vůbec jsem to nebral jako hořkou vzpomínku. Pro mě to byl cikánský život, tehdy v dětském domově vládla velká svoboda, nikdo se o nikoho nestaral, chodili jsme za školu, užívali si přírody a sem tam jsme dostali namláceno, samozřejmě. Tím pádem to pro mě byly krásné zážitky a až s odstupem jsem pochopil, že jiné děti měly jiný život.

Máte nějaké zážitky, které vám pro literaturu připadaly příliš silné, explicitní a rozhodl jste raději si je nechat pro sebe?

Víte, já jsem začal "dětský domov" psát, až když jsem byl třináct let pryč. To už mi otrnulo. Když jsem z domova odešel, přišel jsem k pěstounům a totálně jsem změnil život. Dětský domov jsem úplně vytěsnil. Teprve když jsem v třiašedesátém hledal literární téma, tak jsem se na ten domov rozpomněl. A taky jsem si uvědomil, že jsem se za těch třináct let už do dětského domova ani jednou nepodíval, což znamená, že jsem podvědomě vnímal, že to nebylo až zas takové hosana.

Nemluvil jste později o svých zážitcích z domova s některými z tehdejších chovanců?

Já jsem se už nikdy s nikým nesešel, přestože jsem bydlel jen přes řeku, ve stejném městě. Už jsem tam nikdy nezašel, dodnes nechápu proč, protože jsem tam měl fůru kamarádů. Nějak jsem byl přesazený do jiného prostředí, přísného, kde mě začali velice cepovat, protože jsem byl lajdák a podvodník. Myslím tím chození za školu, vymlouvání se, lhaní a tak. Dostal jsem se jakoby do jiného světa, jako kdyby mi to nedalo čas tam zajít a zase se tam na chvilku vrátit. Čekal jsem, jestli se někdo neozve po vydání knížky, ale nikdo to neudělal.

Takže nevíme nic o osudech Marxe, Čangaji a dalších hrdinů vašich povídek?

Od sestry, která je o pět let starší a byla tam se mnou, vím, že Marx byl u zedníků a pak vystudoval práva, takže je snad doktor práv. Ale to je všechno...

Jaké bylo setkání s matkou po dvaceti letech a na druhém konci světa?

To bylo legrační, pochopitelně. Já jsem se tam poprvé dostal v osmašedesátém, za Dubčeka, kdy jsem legálně dostal výjezdní doložku. Jenomže jsem měl odjet osmadvacátého srpna a jedenadvacátého přišli Rusové, takže jsem se potřeboval nějak dostat ven. Aerolinky byly zavřené a stály tam pětaosmdesátky kanóny, takže jsem se nejdřív dostal do Vídně s úplně jinou společností a do Austrálie jsem přiletěl později, takže mě tam nikdo nečekal. Taxikář mě zavezl na adresu, kde měla matka svůj obchod, a když jsem tam přišel, tak jsme se na sebe podívali a ona řekla: "What can I do for you, sir?" A pak si uvědomila, že jsem to já, a to bylo všechno. Pak už jsme jenom oslavovali.

Proč jste se tenkrát z Austrálie vůbec vracel?

Já jsem se chtěl živit psaním. Studoval jsem FAMU, k absolutoriu mi chyběl rok. Když jsem hledal zaměstnání, například v Sydney v televizi jako scenárista, tak mi řekli: "Gary, přijď tak za rok, až se naučíš trochu anglicky," protože já jsem neuměl. No a mě to urazilo, protože tady v Praze mi šel absolventský scénář do výroby ve skupině Šebor -Bor, a tam mi řeknou, abych dva roky ještě někde montoval auta nebo pracoval u benzínky.

A bylo to i tím, že pěstouni, kteří mě vychovali, už byli staří. Říkal jsem si, že by bylo neetické, kdyby tu zůstali na holičkách, když matce se tam vedlo dobře. Nedovedl jsem si to představit, nesl bych to velice těžko. Takže jsem byl ve dvojím ohni. Věděl jsem, že matka chce, abych zůstal v Austrálii, a na druhé straně jsem měl silný morální závazek a taky vědomí, že bych měl dostudovat. Musím pochválit matku, že neřekla ani slovo, když jsem oznámil, že se vrátím. Ale netušil jsem, co mě čeká. Film byl zastaven, pochopitelně, začaly prověrky a barrandovské skupiny byly rozpuštěny, takže jsem byl zase na dlažbě.

Spolupracujete s Jiřím Bartou na Golemovi, animovaném projektu, který v českém tržním prostředí hledá cestu k realizaci už kolik let. Jak se díváte na tvůrčí možnosti naší současnosti?

Nejsou zrovna růžové. Golema jsme už vlastně dali k ledu, protože by potřeboval asi sedmdesát miliónů a my je nemůžeme najít, ani v zahraničí. Zkoušeli jsme to dokonce až v Japonsku. Vždycky se objevila nějaká těšínská jablíčka, že jo, a pak zas, že ne. Mezitím jsme napsali scénář Na půdě, takový dětský, o oživlých krámech na půdě. Na to jsme dostali grant pět miliónů a teď sháníme zbytek, abychom jich měli aspoň pětadvacet. Když se to podaří, mohli bychom už na podzim začít s přípravou. Natočíme místo Golema jiný celovečerní film.

Do šuplíku jste nepsal, ale náměty máte připravené, jak jste říkal. Můžete prozradit, jak by započatá série měla pokračovat?

Vzniklo to tak: Po skončení FAMU jsem pracoval ve scenáristickém oddělení, kde jsme museli psát náměty. Pak mě vyhodili, ne kvůli námětům, ale protože věděli, že mám po návratu z Austrálie kontakt s matkou. A já jsem pokračoval v práci na námětech, protože se mi líbily. Pořád jsem si říkal, že bych to měl napsat. Jeden námět je o člověku, kterého zranila padesátá léta a žije v šedesátých, končí to ruskou invazí. Ten druhý je o období stagnace let sedmdesátých před Chartou, kdy to celé zmrzlo a psychicky se vrátila padesátá léta a svoboda byla v nedohlednu. Tak si říkám, že mám ten dětský domov, emigranty, šedesátá i sedmdesátá léta. Celé to postupně zmapuju.

Proč jste do knížky U útulku 5 zpětně připsal nové povídky? A už jste je nepsal dětským pohledem, ale změnil jste se ve vypravěče.

První povídku, kde je to, jak jsem se do toho dětského domova dostal, jsem původně napsal místo úvodu jako takovou autentickou, dokumentární vzpomínku. Ale editor knížky, můj přítel Kristián Suda, mi řekl: "Počkej, tohle je literatura, to sem nepleť, nějaké dokumenty, napiš radši nějakou povídku na začátek." Tak jsem ten dokument přepsal jako povídku. Za večer jsem to měl hotové a ono se to náramně povedlo. Nechtěl jsem napodobovat styl chlapce z dětského domova, to už bych nezvládl, přeci jen už mi to bylo cizí. Ve třetí osobě je i povídka Návštěva, kterou jsem původně nezamýšlel, protože to je návštěva v base. Tehdy jsem v sobě měl tolik autocenzury, i když mi bylo třiadvacet, že jsem nepovažoval za možné ji napsat. Takže tu jsem napsal, až když přišla svoboda.

Ptal jsem se na to i proto, že vypravěčem druhé knihy je fena.

Tam byl zase jiný problém. Já jsem byl plný Austrálie. Chtěl jsem o ní něco napsat. Měl jsem se tam dobře, mám to tam hrozně rád a považuji Austrálii za svoji druhou domovinu. Je to nádherná země, velice dramatická, a ty osudy kolem mě byly... no, přemýšlel jsem, jak to celé dát dohromady. Jestli mám psát povídky, už jsem zkoušel i divadelní hru, to jsem teda dopadl, nakonec došlo na starší nápad, že by to mohla být lovestory dvou psů. Do toho se zapletly osudy jejich pánů a kamarádů a vzniklo z toho něco úplně jiného, takový existenciální román.

Filmové pojetí vašich próz si představuju jako hraný film s některými dokumentárními rysy. Animace mi moc na mysl nepřišla. Vnímáte spojení mezi svými prózami a animací, kterou vyučujete na FAMU a které se věnujete jako scenárista, dramaturg a režisér?

Já to mám dost oddělené. Prózy jsem vymýšlel jako neukojený scenárista. Nejprve jsem o textech přemýšlel jako o hraném filmu, později jako o literatuře. Animace, to byla vlastně náhražka. Když jsem musel něco dělat, šel jsem do Krátkého filmu. Tu práci jsem si zamiloval, ale to, co děláme například s Jirkou Bartou, je úplně jiná estetika, jiné pojetí, jiné nápady. Víc se pohybujeme ve světě fantazie, kdežto tohle je spíš zamyšlení o životě.