Vaše novela 23 se odehrává v prostředí soundsystémů a svobodného techna. Čím vás tohle téma přitahuje?

Svobodou, která tam je. A je hrozně smutné, že establishment tu scénu řízeně potírá. Koneckonců ale všechny scény, který za něco stály, byly ve svých dobách státem perzekvované -systém tyto "neorganizované" zácpy na loukách evidentně děsí.

Proč myslíte?

V těch chvílích je systém lidem zcela volný a cítí se nepotřebný. Osamělý. Bezcenný. A brečí v rohu a chce pozornost. Tak pošle tank, abychom si všimli. Nejhorší je, že v našem Knedlíkově je spousta těch, kdo si myslí, že tam ten tank patří. Že něco zachrání. Pevně věřím, že pokud základní osobní svobody ještě existují, pak ten tank nic nezmůže.

Co podle vás dělá přitažlivými akce podobné CzechTeku, na které se sjíždějí tisícovky lidí z celé Evropy?

Ta hudba je nářez sama o sobě, bublá ti v krvi. Zejména v noci to na těchhle velkých akcích může vypadat jak ve Hvězdném městečku - lasery, projekce, mechanoidi, ohně, performance. Nehorázná atmosféra. Lidi navíc něco spojuje k ohromně přátelskému chování -ta hudba spojuje. Chovají se líp než v tramvaji, líp než na komerční párty nebo na pláži. Je tu přítomný moment absolutní svobody, na kterou se nějak přirozeně váže i zodpovědnost. Je to trochu podobné jako se stanováním ve Skandinávii. Mají tam zákon, že v divočině můžeš stanovat a lovit a vlastně se tam chovat jako doma, a tím pádem si přece dáš také bacha na to, jestli jsi uhasil oheň, nebo jestli po tobě v lese nezůstaly plechovky.

Cítíte v technokultuře nějaký politický náboj? Nebo jde jen o zábavu?

Politický náboj určitě ne, zřejmě tam není nikdo s takovými ambicemi, protože jinak by ty demonstrace nevybředly tak, jak vybředávají. Velmi důležitý je tu postoj DIY -do it yourself, čili udělej si sám. Myslím tím schopnost technařů napodobit vysoké technologie z běžných zdrojů. Dotaženo do detailu se jedná také o utopii, protože na jednu stranu torpéduješ systém, když se jenom inspiruješ a nekupuješ, tedy neplatíš za výzkum, ale ten základ je platný - umět si poradit pokud možno sám.

Premiér Jiří Paroubek se domnívá, že technaři jsou pro naši společnost nebezpeční lidé. Vy jste o předloňském CzechTeku natočil film. Jaké technaře jste potkal?

Premiér Paroubek asi hodlá získat hlasy knedlíků a pro knedlíky je techno nebezpečné, protože nemají energii řešit vlastní svobodu, natož svobodu někoho jiného. Jinak si to nedokážu vysvětlit. To, co prohlásil, je nehorázná umolousaná ustrašená urážka. Knedlíkov bude unifikovaný a bílý jedna báseň. Je to konzervace. Normalizace. Samozřejmě jsem potkal jak superfajn lidi, tak týpky, kteří tě svým způsobem neosloví, a naopak. Ale to je myslím úplně normální.

Žijete v Praze a v Berlíně. Jaký vztah má německá společnost k technokultuře?

Mám dojem, že spíše chladný, že už to tu prostě bylo. Žijí tu desítky zestárlých teknařů zakletých u kočárků v rodinách, anebo mrznoucích ve squatech, které město pomalu, ale jistě dobývá zpět. Kvůli tomuto vyčpění a účinné represi to menší děcka ani tolik nebere. Jestli tekno v Česku nabíralo ve druhé půlce 90. let na síle, tak v Německu to začalo upadat.

V Berlíně je samozřejmě zajímavý fenomén technoparty Loveparade, případně vztah Loveparade vs Fuckparade, která je tvrdší, vymezenou opozicí vůči komerční Loveparade. Loveparade vyhřezla do figurkového karnevalu, na který navíc došly prachy, a tak se prostě neuskutečnila. To by se u freeparty nestalo, protože freeparty na oficiální podporu a rozpočty nehraje. Lidi to dělají ze srdce. Jsou schopní tomu něco obětovat.

Další film jste natočil o fanoušcích Nicka Cavea. Co spojuje techno a rock?

Jednak se do toho promítnul nějaký můj vývoj, a jednak tihle fanoušci to taky berou upřímně. Potkáte člověka, který do toho nastrká 6000 liber a nechá se kvůli koncertům vylít z práce. A ta extáze z prožitku na společné vlně dokáže být na každé produkci stejná, protože jde o nějaký společný rytmus, porozumění, nevyřčené sympatie. I když na teknu je atmosféra podle mě nekonfliktnější a upřímněji radostnější.

Chystáte novou knihu nebo film? O čem budou?

Pracuju na jednom filmovém scénáři. Mělo by se to odehrávat v Praze během jedné noci, ale je to zatím především v mé hlavě a ve stadiu opravdu velmi raných příprav. Napsal jsem také pár desítek stránek románu z Berlína, zatím se jmenuje Fleischerei, tedy Řeznictví. Vypráví o člověku žijícím v domě, ve kterém původně sídlila jatka na dobytek, pak na lidi, pak zase chvíli na dobytek a teď na kulturu.

Jatka na kulturu?

Ano. Žijí tam umělci a pseudoumělci, a to až do neslavného konce - jejich i té kultury.