Oba se jako zkušení autoři literatury faktu soustavně věnujete tématu 2. světové války, Miloslav Moulis prožil skoro pět let v koncentračních táborech. Prozraďte úplně poslední podnět rozhodující, že napíšete knihu Zapomeňte, že jste byli lidmi.

Moulis: Bylo to přání soustředit vše, co bylo k té problematice napsáno. Jako pamětník jsem se spojil s Romanem Cílkem, který se po léta věnuje osobnostem oné doby a píše zase trochu jiným způsobem.

Cílek: Podnět vzešel i od nakladatele Zdeňka Pobudy z Epochy, který říkal, že dlouhou dobu nevyšla podobná kniha. Vznikla kniha o Osvětimi, napsal jsem o holocaustu, ale souhrnný pohled není. Uplatnili jsme metodu, se kterou jsme napsali knihu Dokonáno jest...! o událostech od podzimu 1938 do jara 1939: kombinovat faktografické kapitoly s epizodami, o nichž tvrdím, že je to mikrokosmos lidských příběhů v makrokosmu dějinných událostí.

Útěk z Osvětimi, muž, který přežil Treblinku, osudy lidí z dolu Richard, soudy s válečnými zločinci. Celá historická epocha se někdy promítne do života jedince. Některý detail zapůsobí víc než dlouhé rozbory. Mám na mysli třeba zážitek Arnošta Lustiga z Osvětimi, když jim dávali porci "eintopfu" přímo do rukou. A on si řekl, že když to přežije, bude jíst jenom z nejlepšího porcelánu.

Základní myšlenka těch, kdo přežili koncentrační tábory, hned po válce byla, že je to nesdělitelná zkušenost. Od té doby vznikla řada vzpomínkových i historických knih, byly natočeny filmy. Nakolik jste přesvědčeni, že jste dokázali sdělit nesdělitelné?

Moulis: Snažili jsme se, aby se nám to podařilo. Jinak vypadala literatura hned po válce, jinak po deseti letech a jinak dnes. Záznamy bezprostředně po válce byly více méně vzpomínkami jednotlivců. Postupem času bylo třeba se blíž seznámit s celou problematikou, počínaje zrodem myšlenek nacistů na koncentrační a likvidační tábory až po souhrnný pohled. Ten byl a je možný až po dílech řady pamětníků a historiků.

Cílek: Míla se zabýval otázkami soužití Čechů a Němců v pohraničí, rozbitím republiky, to také souvisí. Nechci násilně aktualizovat, ale zapůsobily na mě jeho autentické reakce, když se dozvěděl, jak dopadli v bývalém Sovětském svazu jejich spoluvězni. Nešli domů, ale rovnou do gulagů. Jak dopadl Josef Frank, který se účastnil odboje Čechů v Buchenwaldu. V procesu s Rudolfem Slánským skončil na šibenici. Snažili jsme se proto tábory zapojit do širšího rámce doby.

Byl koncentrační tábor jako tábor?

Cílek: V obecném povědomí splývají koncentrační tábory v jedno. Pokusili jsme se o rozlišení. Byly lágry vyhlazovací, ale i pracovní, kde zacházení a strava byly nesrovnatelné. Míla říkal, že když po Osvětimi přišel do Buchenwaldu, tak měl pocit, že je zachráněn.

Moulis: Rozdíly byly nejen mezi tábory, ale přímo v nich. Ti, kdo tam byli už roky, žili v lepším prostředí než zástupy nešťastníků, kteří dorazili na závěr s pochody smrti. Rozdíly byly i po osvobození. Češi v Buchenwaldu se od Zenkla po Franka do jednoho vrátili, ale stovky Poláků se rozhodly, že domů nepůjdou.

A nikdy nezapomenu na barák sovětských zajatců, kde mi jeden důstojník říkal: Nedopusťte, aby po válce vyhráli komunisté. My jsme na něj vyjeveně zírali, co nám to říká. Říkali jsme si, co to je za člověk. Věděli jsme přece, že nás život závisí na tom, jak rychle přijdou spojenci, ale i Rudá armáda.

Kniha vychází v době, kdy se vede mj. diskuse o táboře v Letech. Někteří politici říkají, že to nebyl koncentrační tábor v tradičním slova smyslu. Já bych dodal, ano, "jen" se z něj odváželi lidi do Osvětimi, kde je vraždili. Co si o tom myslíte?

Moulis: Mám pocit, že se někteří publicisté vracejí k tématům, o nichž si myslí, že jsou nová. To jest i pronásledování Rómů. Lety byl internační tábor, ale pravda je, že devadesát procent lidí odtud bylo posláno do Osvětimi.

Cílek: Zhruba se dá říci, že to, co byl Terezín pro Židy, byly Lety pro Rómy. Shromažďovací tábor byl pro nás smutný proto, že se na něm podílely české protektorátní úřady. Dlouhodobý program nacistů bylo vyvraždit Židy a Rómy, pak by přišly na řadu slovanské národy.

Koncentrační tábory jsou součástí školních osnov. Nemáte pocit, že na knihu padne stín nezájmu o povinné téma?

Moulis: Jezdím často na besedy a při dotazech mladých se až divím, jaký mají zájem a jak zvídavé dotazy pokládají. Cestou je neukazovat jen teror, ale život vězňů. Jak statečně vzdorovali, jak se snažili důstojně a kulturně, pokud to šlo, žít.

Cílek: Těžko může zmizet z lidské paměti dění, které souvisí s milióny utracených lidských životů.