Aražmá zůstávají vzdušnější, své místo v nich má i trocha elektroniky a klíčovou roli nadále hrají teskné melodie, na druhou stranu se však skupina nezříká rockového důrazu, zkreslených kytar či naléhavého zpěvu. Prostě řešeno Paradise Lost syntetizují.

Je to patrné už od první skladby Don´t Belong, kterou uvozuje melodie piana podmalovaná syntetickými smyčci, přičemž i zpěv Nicka Holmese je decentní. Pak však přijde gradace, v níž dostane prostor zkreslená kytara a vokál získá na naléhavosti. Podobně dvoupolohové je i Shine s elektronickou mezihrou. Důraznější polohu pak reprezentuje skladba Close Your Eyes, byť i v té ostří nabroušených riffů kytar chvílemi otupují vznosné sbory. Paradise Lost si rádi pohrávají s náladami, což ukazuje i Grey, kde důrazný rytmus vyvažuje teskná a vznosná melodie v refrénu.

Paradise Lost potvrzují na albu svou zálibu v melodiích i cit pro náladu, kterou se nebojí podtrhnout i prvky, které nejsou pro zvolený styl typické. Ve skladbě Red shift kombinují vznosné melodie a naléhavé riffy kytar s naprogramovaným rytmem.

Novinka však nepřináší mnoho nového, kapela jen důsledně uplatňuje zvolený přístup, což sice ocení fanoušci, které některá alba Paradise Lost zaskočila, ovšem vyvolává nepříjemné otázky ohledně budoucnosti, zda se potenciál výhradního autora hudby, na klávesy hrajícího kytaristy Grega Mackintoshe, pomalu nevyčerpává.

Gun/Sony BMG, 47:04