Písničkář Pokáč: Angažovaná píseň občas může přijít

Byl to pozvolný vývoj, těžko mohu vypíchnout jeden moment. Před dvěma lety jsem se ale rozhodl být trochu exponenciální. Psal jsem písně už asi deset let a napsal jsem i pár textů pro Voxela. Když jsem viděl, že si je na jeho koncertech zpívá spousta lidí, měl jsem z toho upřímnou radost a říkal si, že bych to chtěl zažít i se svými písněmi.

Ještě předtím, než v roce 2017 vyšlo mé první album Vlasy, absolvoval jsem menší turné. Na koncerty jsme pozvali místní předskokany, aby do klubu vůbec přišli nějací diváci. V Praze ve smíchovském klubu Coming Soon ale bylo vyprodáno, přišlo osmdesát lidí. A když jsem tam začal hrát písničku Vlasy, všichni si ji se mnou zpívali. Byl to moment, který jsem neznal, ale toužil jsem ho poznat. Osmdesát lidí znalo text mé písně a já je k tomu nenutil.

No a potom přišlo album Vlasy, koncert ve vyprodaném Lucerna Music Baru, kam přišlo tisíc lidí, zlatá deska za debut, obrovský počet zhlédnutí na YouTube, vyprodané koncerty v klubech a teď je přede mnou koncert ve Foru Karlín.

Mohu si myslet, že na začátku byl singl Vymlácený entry. Jenomže když měl asi půl milionu zhlédnutí a vypadalo to, že je to písnička, která se u lidí chytila, přijel jsem hrát do klubu v Lanškrouně a nikdo nepřišel. Přesto to byl jeden z důležitých kroků.

Potom jsem začal nahrávat skladby u sebe v pokoji a dával je na YouTube. První rok nato nebyl ohlas moc velký, ale bavilo mě to, a tak jsem v tom pokračoval. Počet fanoušků se pomalu navyšoval. Následně jsem začal dělat streamy na Facebooku, což přimělo spoustu lidí být se mnou v on-line spojení vždy v jednu chvíli.

V neposlední řadě přibývali diváci na koncertech. Přijel jsem do nějakého klubu poprvé, přišlo jich sto. Za rok na to samé místo přišlo dvě stě lidí a za dva roky ještě víc. V posledních dvou třech letech to jde nahoru.

Jedna z mých výhod je, že za těch deset let, co píšu písničky, jsem prošel mnoha situacemi. Vím, co je tvůrčí krize, co je tvůrčí přetlak, vím, jaké to je, když je o vás zájem, i když o vás zájem není. Protože všechno tohle může kdykoli přijít, tak při psaní nekalkuluju. Píšu tak, jak mi písničky přicházejí, a když se líbí mně, je velká naděje, že se budou líbit i jiným lidem. I proto svou hudbu poslouchám třeba na cestách v autě. Prostě se mi líbí.

Na jednu věc teď ale přece jenom více hledím. Pociťuji větší odpovědnost za to, co lidem v textech sděluji. Nehrotím to, ale cítím, že se to děje.

Třeba v písničce Kouření je hnusný zvyk, která je na mé nové desce. Obecně se snažím v textech nemoralizovat, ale tentokrát jsem došel k závěru, že chci zejména mladým lidem říct, že kouření je opravdu škodlivé. A kdyby si někdy někde v parku na lavičce jedno malé dítě nezapálilo cigaretu proto, že slyšelo od Pokáče, že je to k ničemu, udělá mi to radost.

Nekouřím. Když jsem na koncertech, snažím se domluvit s ostatními, aby se nekouřilo v šatně. Pokud někdo tu potřebu má, jde ven a já s tím nemám problém. Zkoušel jsem kouřit, když jsem chodil na gympl. Nenašel jsem k tomu ale cestu, za což jsem rád.

Jak jsem řekl, nerad bych se vyprofiloval v angažovaného umělce, který lidem říká, co mají dělat. Myslím si ale, že jednou za čas taková písnička přijít může. Nejde mi o to, říkat lidem, jací by měli být. Spíš se snažím jít příkladem, a když se to někomu líbí, může mě následovat. Rád bych zůstal u toho, aby v mých textech ze života byla především nadsázka. I když všichni víme, že se dějí věci, které se člověka dotýkají víc než jiné.

Jsem si vědom, že jsem vstoupil takříkajíc na tenký led. Poměrně dlouho jsem zvažoval, jestli v té písni premiéra použít, a také jsem nechtěl, aby to bylo přehnané. Některé věci, které ale Babiš dělá a které se kolem něho dějí, mi přijdou natolik absurdní, že jsem se rozhodl na ně takto upozornit. Nerozumím politice, ale jsem si jist, že není správné, aby měl politik takový střet zájmů, jaký vidím u Babiše.

Nevystoupil. Demonstrovat bych šel, ale na pódium bych nevlezl. Natolik angažovaný nejsem.

Se svou fanynkou Kájou. Přijde mi přirozené úzce spolupracovat se svými fanoušky. Na mém prvním albu Vlasy byla skladba, ke které napsali sloky. Na druhém jsem se rozhodl dát některému možnost si se mnou zazpívat. Mnoho z nich mi totiž píše, že by se mnou chtělo nějakou písničku nahrát. Jsou jich stovky. Odpověděl jsem jim, ať mi své návrhy a nápady posílají na e-mail a já jednou za čas vyberu někoho, s kým písničku nazpívám. Takhle vznikla třeba společná skladba Faux Pas s Veronikou Wildovou.

Kája je osmiletá fanynka, která jezdí na mnoho mých koncertů a hrozně mi fandí. Zpívá v Kühnově dětském sboru, takže má ke zpěvu silný vztah. A tak jsem se rozhodl s ní písničku nahrát. I proto, abychom ostatním ukázali, že je to možné. Na třetím albu se mnou může mít píseň někdo další.

Když písnička Jaro vznikla, řekl jsem si, že by bylo fajn zazpívat si ji s nějakou zpěvačkou. Jeden z členů mého týmu, Tonda Milata, mi řekl, jestli si nechci poslechnout písničky Bereniky Kohoutové, která chystá desku. Poslechl jsem si dvě skladby a přišlo mi, že má zajímavý hlas a ve výrazu je tak trochu perverzní, což se do písně Jaro vzhledem k jejímu obsahu hodí. Napsal jsem jí, ona souhlasila a písnička vznikla. Bral jsem ji jako zpěvačku.

Jsem přesvědčen, že moji fanoušci respektují vztah mezi dvěma muži i dvěma ženami. První ohlasy na tu píseň byly na koncertech velice dobré.

To vám zatím neprozradím, protože na něm s mým týmem intenzivně pracujeme. Nápady se ve velké míře teprve rodí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: