Co pro vás znamenal několikerý zisk Ceny Alfréda Radoka?

Musím zalistovat v paměti i proto, že jsem ocenění chápal jinak tehdy a jinak je vidím dnes. Byl jsem překvapený, především ze své troufalosti, že jsem text do soutěže poslal. Až časem jsem si uvědomil hodnotu ocenění nesoucího jméno režiséra, jehož jsem vždy obdivoval. Protože garantem byl tehdy Václav Havel s paní Olgou, byl jsem nesmírně poctěn, že mi cenu odevzdával právě on. Gratuloval mi k ní a našel si i čas na rozhovor. Časem mi autorita onoho uznání pomohla svobodněji se pohybovat jednak v československém divadelním prostředí a také mě zbavila pochybností, jestli má smysl, abych psal.

Kdy jste v sobě objevil zájem o historická témata?

Témata historické paměti jsou součástí mých tvůrčích ambicí.

Jaká ambice vás vedla k napsání románu Nedeľné šachy s Tisom?

Důvodů bylo několik. První je traumatizující historie Slovenského státu sama o sobě, kdy v hodnoceních vládlo buď obecné nadšení, nebo kategorický odsudek. Diskuse mezi krajnostmi nebyla možná. Tehdy jsem se pohyboval mimo území Slovenska a sledoval, jak se ve Francii, v severských státech či v Rakousku objevuje nacionalismus, vystrkuje růžky neofašismus, tedy vše, o čemž jsme byli přesvědčeni, že se už nemůže opakovat. Uvědomil jsem si, že se může zopakovat i cosi jiného.

Jaká byla příprava na psaní knihy o Tisovi?

Jakmile jsem se chtěl dotýkat citlivého tématu Jozefa Tisa, musel jsem zjistit daleko víc, než jsem se dozvěděl ve škole. Shodou okolností jsem žil delší čas a v devadesátých letech i učil v Bánovcích nad Bebravou, odkud mám manželku. Tiso tam byl podstatný čas svého pracovního života farářem. A to i během prezidentování. Takže šlo o impulzy zvenku, o domácí vzpomínkový optimismus nebo nedostatečně kritickou reflexi a později poznání, že i u nás se začaly objevovat nacionalistické, fašizující snahy.

Bylo mi jasné, že nemůžeme zůstat u konstatování faktů, spočítat oběti a nezaujmout emoční stanovisko. Předpokládal jsem, že polemiky budou tvrdé, pod stolem budou létat kopance. Ale důležité je, jaké jsou argumenty diskutujících u stolu i to, že si přiznáme, že tato temná stránka naší minulosti nepatří jenom dějinám, ale souvisí se současností. Šlo o to, přijmout odpovědnost dědiců doby, kdy totalita přestala být tabu.

Silvester Lavrík

Silvester Lavrík

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Popsat takovou figuru objektivně nebylo jistě jednoduché.

Jozef Tiso byl delší čas poslancem Parlamentu Československé republiky za Hlinkovu lidovou stranu. Dokonce byl ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy, jmenovaným ještě Masarykem. Učinil mnoho dobrého, podpořil se svou stranou volbu Edvarda Beneše prezidentem. Navíc měl autoritu kněze. A Hitler ho vybral jako představitele umírněného křídla slovenské politiky.

Chtěl jsem vše vidět pohledem vypravěče, člověka z chodníku. Chtěl jsem vypovědět o postupném vaření žáby, zpočátku ve vlažné vodě, kdy se měsíc po měsíci, po malých krocích, měnila státní politika v totalitu.

Co jste prostudoval?

Zachovaly se všechny jeho projevy, dokonce od maďarsky psaného pacifi stického článku z roku 1915, kdy jako polní kurát na ruské frontě popisuje válečné zbraně jako ďáblův vynález, až po poslední z dubna 1945. Nechal jsem ho v knize mluvit vlastními slovy, na druhé straně jsem slova porovnával s činy. Sledoval jsem, jak přišel zákaz všech stran kromě Hlinkovy. Komunisty a demokratické politiky poslali do koncentračních táborů, potom následovalo protižidovské pronásledování a jejich odsuny.

A ohlasy?

Kniha je na světě třetí rok a ve stovkách ohlasů jsou i takové, že lidé nevěděli, že se to týká třeba jejich rodiny, a děkuji za odhalení faktů. Jedna paní dokonce našla na fotce babičku, jak v Bánovcích nad Bebravou vítá Tisa se zvednutou pravicí. Byla vděčná za tento střípek rodinné historie.

Nemodeloval jsem postavu Jozefa Tisa, ale snažil jsem se ho zpřítomnit tak, jak žil, jak se choval a jak jednal. V rámci textu jsem nad ním také nevynesl žádný soud. Samozřejmě se našly desítky odsudků i výhrůžek na internetu, při prodeji se starší lidé zastavovali v knihkupectví a ptali se, jestli to svinstvo ještě prodávají. Je to stále živé, drásající téma.

Nakolik je živé vědomí, že Tisova smrt mohla být projevem české msty?

Neřekl bych české ani československé, ale spíš jako bolševický akt zlé vůle. Vláda měla šanci udělit mu milost, ale neudělala to. Prostě byl popraven. Chápu to, zvláště v dobových souvislostech. Netěší mě to hlavně proto, že to dalo zbraň do rukou těm, kteří ho chtějí adorovat jako mučedníka, angažujícího se za slovenské zájmy a proti bolševikům. Román končí v dubnu 1945 Tisovým odchodem ze Slovenska. Pracuji ale na pokračování, v němž chci ukázat důsledky doby, které ovlivňují i náš život.

Může se vám hodit na Zboží.cz: