Jeho vliv byl takový, že je dodnes považován za jednu z klíčových osobností, které posunuly moderní evropské malířství kupředu. Umělecky původně vycházel z civilismu či poetismu, posléze se posunul k surrealismu a nefigurativní abstrakci.

Výstava chce ukázat Šímovu ranou tvorbu i jeho inspirativní setkání s básníky a dalšími tvůrci francouzské umělecké skupiny Vysoká hra, která mu dala impulz pro další výtvarný vývoj. Stal se totiž na určitou dobu hlavním výtvarníkem skupiny a básníci v ní sdružení se dokonce snažili slovy interpretovat jeho obrazovou tvorbu.

Proto tvoří součást výstavy také oddíl věnovaný skupině Vysoká hra. Na panelu je vysvětleno vše základní, co návštěvník o tomto sdružení potřebuje vědět. Zároveň jsou prezentována i díla členů, například kreslíře Maurice Henryho, jenž své kolegy portrétoval. Na stěnách visí jeho fantaskní oleje.

Jádro expozice ovšem představuje tvorba Josefa Šímy. Pro většinu laické veřejnosti je to malíř, jehož poněkud nesrozumitelné obrazy kupují snobové za miliony na aukcích výtvarného umění. Třeba ten nazvaný ML (Vejce, Obraz, Rovnováha, MZ), který se na podzim vydražil za třicet šest milionů a stal se tak nejdražším autorovým dílem prodaným na aukci u nás.

Jenže to je poněkud zdeformovaný pohled na to, co za ním zůstalo. Především je třeba zdůraznit, že se nemusel schovávat za abstraktní tvary, protože by neuměl namalovat figuru. Na začátku výstavy jsou díla, která ukazují, že postavu i tvář zvládl namalovat s naprostou řemeslnou jistotou. To je patrné třeba z Portrétu Jiřího Voskovce z roku 1912.

V pozdějších pracích může pozorný návštěvník vidět výtvarný postup, který předběhl dobu. Tvůrce dokázal udělat figuru tak, aby podpořil její dynamiku. Šel cestou jako později komiksoví kreslíři Jan Fischer, Marko Čermák či Kája Saudek.

Některé obrazy připomínají jedno komiksové okno jakoby vytržené ze stránky. Patrné je to kupříkladu z oleje Portrét Nadine Germainové (1922), na němž jsou v prvním plánu ženská hlava a část těla, zatímco za nimi se dějí příběhy (ubíhá cesta, pluje parník a protéká řeka). Kdyby měla dáma u pusy komiksovou bublinu s textem, nikoho by to nepřekvapilo.

Výraz lidského obličeje Šímu zajímal. Část výstavy nazvaná Záhady tváře je toho výmluvným důkazem. Ukazuje, že kromě dokonale zvládnutých proporcí se malíř dokázal dostat i pod povrch, doslova zavrtat do duše postavy a vyjádřit v grimase i držení těla její niterné rozpoložení. Typické jsou pro něj androgynní rysy a štíhlý modiglianovský krk.

Některé postavy připomínají svým výrazem Trnkovy loutky. Navíc díky tomu, že několik děl má téměř shodné rysy, lze vidět, jakým způsobem je autor zasazoval do různých kontextů. Podobizna Bérenice Abbotové, americké fotografky, připomíná spíše eféba či boha Apollóna. Stejnou tvář použil na ilustraci, na níž je mrtvý Hamlet. Bledá tvář se zavřenýma očima evokuje utopence.

Dáma v lóži zase ukazuje odtažitou štíhlou krasavici s blonďatými vlasy sčesanými dozadu v chlupatém boa s jednou červenou rukavicí. Ta druhá, přehozená přes zábradlí, připomíná krvavou skvrnu.

Nefigurativní tvorba je zastoupena modro-černou geometrickou abstrakcí Bez názvu (1926), která staví proti sobě černé linky a geometrické obrazce na nekonečně modré ploše. Na půl cesty mezi konkrétnem a abstraktnem stojí díla inspirovaná krajinou. V jejím lůně se může člověk cítit absolutně svobodný, i když za svobodu zaplatí třeba životem jako Ikaros, či ztrátou jako tragický hrdina Théseus. Možná chtěl malíř ukázat, jak tenká linie vede mezi nebem a peklem.

Když projdeme všechny výtvarné milníky Josefa Šímy, které kurátoři umístili do interiéru jízdárny, uvědomíme si, že jsme stáli tváří v tvář vrcholnému výtvarnému umění. A ne astronomickým položkám aukčních katalogů, jak si někteří někdy myslí.

Může se Vám hodit na Firmy.cz: