Článek
Jelikož je výstava v jednotlivých patrech věže, musí návštěvník stoupat po schodech, a vlastně tak nevědomky mapuje tvůrcovy fotografické milníky. Jednu skupinu tvoří snímky, které ukazují každodenní život první republiky. Městské momentky, plné dnes již dávno ztracených zákoutí, skautský tábor po bouřce, kluci hrající hokej na zamrzlé řece či obrázky studentů ve škole představují především starosvětský klid a pohodu.
Další série děl však tento dojem ničí s neúprosnou brutalitou okamžiku. Pocházejí totiž z března 1939 a jsou na nich zachyceni němečtí okupanti, v železných hranatých maringotkách jedoucí Prahou mezi bílými sněhovými vločkami.
Nejznámější Sitenského fotografie pocházejí z doby druhé světové války. Zaznamenával život našich letců ve Velké Británii. Právě na nich je nejlépe vidět typický rukopis, totiž focení v protisvětle. Hrdé válečné létající stroje díky tomu působí na olověně šedé obloze jako apokalyptičtí ptáci. Je v tom něco děsivého, ale zároveň romantického.
Když se díváme do tváře stíhače, ze které je vidět přes kyslíkovou masku pouze dvojice výrazných očí, nevypadá to, že by si pilot letěl pro smrt. Jeho zdvižený palec symbolizuje fakt, že všechno je, a možná i po přistání bude, v pořádku.
Žánrový rozptyl autora je samozřejmě širší. Na výstavě jsou mimo jiné akty, krajinářská fotografie, barevné velkoformátové portréty, reportáže či abstraktní snímky. Všechny stojí a padají s funkčním využitím světla, protisvětla, stínu a polostínu.
Jestliže tvrdili fotbalisté, kteří kdy hráli proti králi kopané Pelému, že uměl všechno, navíc dokonale, lze říci totéž i o tvorbě fotografa Ladislava Sitenského.