Hlavní obsah

Štefan Margita o své roli boha ohně: Je to těžká, ale nádherná postava

Právo, Radmila Hrdinová

Štefan Margita patří ve světě k oceňovaným operním sólistům, a to nejen pro svůj hlas, ale i pro schopnost hereckého prožitku postavy. Je uznávaným interpretem především tenorových rolí Janáčkových oper a také boha ohně Logeho z Wagnerovy opery Zlato Rýna, prvního dílu tetralogie Prsten Nibelungův. Zpíval ji už v šesti světových produkcích. Nyní ji představí ve dvou koncertních provedeních 23. a 26. května v pražském Foru Karlín.

Foto: Petr Horník, Právo

Štefan Margita zpíval Logeho v šesti inscenacích.

Článek

Logeho jste poprvé zpíval v San Francisku, pak v Metropolitní opeře v New Yorku, v Mnichově, Amsterdamu, Houstonu a Chicagu. Na kterou inscenaci nejvíc vzpomínáte?

Určitě na tu první v San Francisku v roce 2008 s Donaldem Runniclem jako dirigentem a Franceskou Zambello jako režisérkou. Ona mi dala prvotřídní výbavu pro pochopení této postavy. Nebýt jí, možná bych do dalších produkcí ani nešel.

Za nejhorší pokládám inscenaci v texaském Houstonu, kterou jsem celou projezdil na segwayi, aniž jsem chápal, proč to tak musí být. Bylo to sice pohodlné, ale musel jsem dávat pozor, abych někoho na jevišti nepřejel. Horší to měly dcery Rýna, které se musely nořit z opravdových bazénů. Celé to byla víc show než Wagner, bohužel špatná show, která stejně neměla u diváků úspěch.

Nejefektnější a nejtěžší byla newyorská inscenace režiséra Roberta Lepage, který umístil děj na prudce se zdvihající šikmu, na níž bylo těžké se vůbec udržet, natož na ní stát dvě a půl hodiny bez pauzy. Jednou jsem z ní při zkoušce dokonce sletěl.

Nejestetičtější bylo Zlato Rýna v Amsterdamu režiséra Pierra Audiho, tradiční, ale krásná inscenace. Působila jako dokonale sladěný scénický obraz, do něhož zapadaly všechny postavy. Myslím, že nejvíc odpovídala Wagnerově představě gesamtkunstwerku.

Foto: Petr Horník, Právo

Štefan Margita

Jak se těšíte na pražské koncertní provedení?

Velice, jen je mi líto, že to nebude regulérní scénické nastudování. Jenže to by znamenalo uvést celou tetralogii. V tomto provedení mají být aspoň naznačeny vztahy postav, tak uvidíme. Loge je těžká, ale nádherná postava, a ve Zlatu Rýna má skutečně velký prostor. Rozhodně ji budu zpívat zpaměti, abych si ji dokonale užil.

Jak jste k Logemu vlastně přišel?

To byl nápad vynikajícího znalce opery a mého milého přítele Pavla Ecksteina. Přijel za mnou do pařížské Opery Bastille na inscenaci opery Vojna a mír. Po představení se objevil v šatně a zvolal: Štefane, opera žije! A dodal: Mám pro tebe roli: Logeho ve Zlatu Rýna.

Mě by to nikdy předtím nenapadlo, o Wagnera jsem se příliš nezajímal, ale byla to výzva. Těšil jsem se, že ho pozvu na svého prvního Logeho do San Franciska, ale on bohužel těsně předtím zemřel. Pokaždé si na něj při interpretaci Logeho vzpomenu.

Co vás čeká po pražském koncertním Zlatu Rýna?

Ve Stuttgartu mě čekají reprízy opery německého skladatele Hanse Wernera Henzeho Princ Homburský, která měla premiéru v březnu a v níž zpívám postavu braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma.

Jaká je Henzeho hudba ve srovnání třeba s Janáčkem?

Janáček je hezčí! Princ Homburský mi připomíná Bergova Vojcka. Je pro zpěváky dost náročný, ale ve Stuttgartu to zpívají výteční mladí zpěváci. Diváci operu vzali, i když ani jedno představení nebylo vyprodané.

Ale s návštěvností má dnes problémy i MET, kam se vejde čtyři a půl tisíce diváků a dnes nevyprodá nejen Wagnera, ale ani Tosku. Zatímco v San Francisku byly vyprodané všechny reprízy, ačkoli vstupenka stála i 700 dolarů. Podobně v Chicagu, kde jsem zažil i takovou tu starou vídeňskou atmosféru, kdy diváci hodinu před představením popíjejí před divadlem šampaňské a předvádějí róby. Ale to k opeře patří a je to moc příjemné.

Foto: Petr Horník, Právo

Štefan Margita

Kdy vás opět uvidíme v Praze?

V červnu příštího roku se v Národním divadle vrátí do repertoáru Brittenova opera Billy Budd, která se přesune do zrekonstruované Státní opery. Moc se těším. Snad se vrátí i inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Oba tituly režíroval Daniel Špinar a byla to krásná práce.

V příštím roce se vrátíte také na prkna Metropolitní opery…

V květnu bude mít v MET premiéru nová inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová, ve které budu zpívat postavu Tichona. Je to psychicky komplikovaná postava a strhující hudba.

Jaká je v Metropolitní opeře atmosféra?

Naprosto přátelská, stejně jako při zkouškách, které jsou velmi profesionální, už proto, že jich je poměrně málo. Ale pečují o vás i po premiéře, zavolají vám, jak se máte, a pozvou vás na kafe. Jsou to maličkosti, ale člověka potěší.

Ovšem diváci vám nic neodpustí, musíte být dokonale připravený. Pokud ne, nastoupí váš cover. To jsou zpěváci, kteří sedí na každém představení a čekají na svou příležitost. Někdy je to až dojemné. Můj cover na Logeho se mi přišel představit a ptal se mě, jak se cítím. A já jsem musel říct, že jsem bohužel v pořádku a budu zpívat. Ten člověk čeká na svou příležitost v MET už dvanáct let a ještě nikdy kromě zkoušek nestál na tom vysněném jevišti. Nevím, jestli bych tohle psychicky zvládl.

Zpíváte většinou v zahraničí. Jaké máte zkušenosti z tamních divadel?

Ve Stuttgartu jsem si uvědomil, že se rodí nová generace zpěváků, kteří si dovolí to, co by si má generace nikdy nedovolila. Klidně řeknou režisérovi, že tohle dělat nebudou, a dirigentovi, že jeho tempo je nemožné. Přitom po třech hodinách zkoušek jsou tak utahaní, že už dál nemůžou.

Nevím, jestli je to budovaná image celebrity, nebo opravdu nejsou zvyklí intenzivně zkoušet. My jsme to měli jinak a zkoušet i hrát mě dodnes hrozně baví.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám