Článek
Vystřídalo se v ní několik členů, jejich jména, stejně jako těch současných, není důležité znát. Jedinec u Rafanů není podstatný, mluví vždy a pouze kolektiv.
Proto chodí v černém oblečení, což evokuje jednotu nebo i uniformitu. Ale jejich pojetí je výrazně antitotalitní. Připomínají spíš partu Černých jezdců z komiksu o Rychlých šípech než nějaké militantní bojůvky.
Ano, Rafani jsou Černí jezdci naší umělecké scény. Nemilosrdně vpadávají do veřejného prostoru, klidně přemalují Lennonovu zeď nazeleno nebo spálí černobílou verzi státní vlajky. Nebojí se jít až na dřeň a sáhnout do vlastního i našeho ledví.
Rafani
V Museu Kampa postavili do řady šestnáct stolů a na každém z nich vytvořili estetický mikrokosmos. Využili prakticky všech uměleckých forem, obrazu, soch, poezie, reklamní vizuality i videoartu.
Každý ze stolů nese i vlastní jméno. Názvy jako Z vůle lidu, Soumrak, Pandemonium nebo Buďte krutí! jsou spíše vodítky, protože umělecká skupina nemá zapotřebí nikomu nic vysvětlovat. Koná a vysvětlení nechává na každém jedinci. To proto, aby si za něj nesl vlastní odpovědnost a nepřenášel ji na tvůrce, jak tomu často bývá.
Formu stolů zvolili proto, že stůl lze chápat jako symbol místa, kde se různí lidé setkávají a mluví spolu.
Vedou dialog, a tak formují svět. Ovšem k dialogu musí být ochota dvou lidí. Proto jsou v galerii zrcadla, která dění zdvojují. Stolů je dvaatřicet a člověk vede pomyslný dialog v první řadě sám se sebou, respektive se svým obrazem.
Stává se na chvíli antickým Narcisem, který však nevidí v odlesku na stěně vlastní krásu, ale spíš vlastní nevyvratitelný osud.
Stůl je i místem hostin a banketů. Soška zápasících jednorožců, fragmentů lidských těl či mluvící hlavy herečky Gabriely Míčové uvnitř skříňky však připomíná spíš banket žebráků než opulentní hostinu pánů tvorstva.
Pokud platí fráze, že umění by mělo nastavovat zrcadlo, platí to v případě tvorby Rafanů bezezbytku. Jde jen o to, na kterou stranu je jejich zrcadlo vypouklé.
Může se vám hodit na Seznamu: