Ke knize, na jejímž pozadí se odehrává mnoho podstatných dramat dvacátého století, inspiroval Mawera osud legendární vily, kterou nechal postavit v letech 1929–1930 bohatý brněnský podnikatel Tugendhat.

Ve fiktivním literárním i filmovém příběhu se jmenuje Viktor Landauer a dům nechal postavit architektem von Abtem jako svatební dar pro svou ženu Liesel. Mistrovské dílo z betonu, skla a oceli s úchvatným výhledem na město se mělo stát synonymem modernosti a otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí a budoucnosti mladé rodiny i mladého československého státu.

Šťastně naplněné představy však již po několika letech vzaly za své. S blížícím se nacismem se pro židovského podnikatele stává jediným východiskem odchod ze země, postupem let a dalších dramatických událostí se rozpadají životy, vztahy, rodiny – i vila.

Pod scénářem filmu, který natočil Ševčík v angličtině a s mezinárodním hereckým obsazením, je podepsán Andrew Shaw a soustředil se v něm především na dvě ženské postavy: Liesel a Hanu, do jejichž přátelství i dlouho potlačované vášně a lásky zasáhly dějiny.

Paradoxně však právě emoce jsou tím hlavním, co filmu chybí. A není to chyba hereček Hanny Alströmové (Liesel) ani Carice van Houtenové (Hana). Koncepce filmu je rozklížená již od úvodních scén, kdy se divák musí v množství časových skoků příliš soustředit na to, kdy se vlastně co odehrává, a nemá prostor ani důvod si k nikomu vytvořit vztah.

Bohužel se to nezlepší ani postupem času. Řada postav včetně architekta von Abta v podání Karla Rodena má pohříchu velmi malý prostor, řada motivů je neuzavřená – v nejlepším případě se z něčí letmé věty dozvíme, jak to či ono dopadlo.

Prakticky všechny lásky a vášně působí málo uvěřitelně především proto, že se nepodařilo, byť ve zkratce, vyjádřit, z čeho a jak se zrodily, kdo jsou vlastně jednotliví lidé a proč mají takový či onaký vzájemný vztah. Z filmu čiší chlad, divák je jen nezúčastněným pozorovatelem a vila ho nakonec zajímá mnohem víc než živí lidé.

Dramatické dějinné události, které osudy postav i osud vily zcela zásadně ovlivnily, jsou navíc podané přesně tak, jak se to v českých filmech s ambicemi na zahraniční uvedení stává často: pro české diváky jsou vyobrazeny příliš doslovně ve scénách, z nichž se už dávno stala klišé, zatímco případný zahraniční divák jen velmi obtížně pochopí, že předlouhý mejdan nechutných ožralů znamená, že se děj přehoupl přes únor 1948 a zvuk helikoptéry uprostřed letní noci, plné lásky a nadějí, ohlašuje srpen 1968.

Skleněný pokoj je skutečným srdcem vily Tugendhat, domu, v němž se minimalismus a účelnost snoubí s nevídanou krásou otevřeného a zároveň členitého prostoru. Ševčík v něm natáčel většinu filmu a měl v něm silný opěrný bod.

Ty další představovala kniha, kvalitní herecké obsazení, výborné kostýmy Kataríny Štrbové Bielikové, které tvoří atmosféru víc než děj.

Jednotlivé scény mají krásnou vizualitu, na níž se podstatnou měrou podílel kameraman Martin Štrba. To všechno však nestačilo k tomu, aby vznikl silný, působivý film, protože jako celek se tyto složky vinou slabého scénáře i neuspořádané a odtažité režie nepropojily.

Skleněný pokoj
Česko/Slovensko 2019, 104 min. Režie: Julius Ševčík, hrají: Carice van Houtenová, Hanna Alströmová, Alexandra Borbélyová, Karel Roden, Karel Dobrý a další

 Celkové hodnocení 50 % 

Může se vám hodit na Seznamu: