Jaký jste měli s kapelou rok?

Zábavný. Většinu roku jsme strávili přípravou nového alba. Nejzajímavějším okamžikem pro mě bylo vydání prvního singlu Time To Give. Je to divná písnička a my jsme opravdu nevěděli, co si o ní lidé pomyslí. Když se objevily pochvalné reakce, měl jsem velkou radost a pocit, že naše práce stála za to.

Jak vzpomínáte na nahrávání Time To Give?

Původně šlo o baladu s klavírem. Vzali jsme ji do Los Angeles, kam jsme jeli na tři týdny za producentem Edem Bullerem, s nímž jsme pracovali už dřív. Řekl nám, že to je příšerně nudná písnička. Tehdy ještě měla jenom tři minuty a nikam nesměřovala. Donutil nás zamyslet se, kam ji posunout, aby byla zajímavější.

Hráli jsme si s ní, až se nám zdálo, že dál to už nejde. Několik dalších dní jsme k ní přidávali další a další nápady. Výsledek má sedm a půl minuty, je to naše nejdelší skladba.

White Lies už české publikum z koncertů zná.

White Lies už české publikum z koncertů zná.

FOTO: archív DSmackU

Zdá se, že Ed Buller vám med kolem pusy nemaže. Stává se často, že o vašem nápadu řekne, že je nudný, nebo něco podobně přísného?

Ano. Proto je pro kapelu tak důležitý. Na našich albech se pokaždé podílel trochu jinak. Dvě alba jsme si produkovali sami, ale stejně nám s jejich částmi pomohl. Přišel do studia, poslechl si, co jsme nahráli, a zeptal se, kdy budeme nahrávat vokály. Odpověděli jsme mu, že to jsme zrovna udělali. On řekl, že je nemůžeme použít, protože nejsou dost dobré.

Nebere si servítky, což je perfektní. Nebojí se nám říct, když něco není dost dobré. Takový člověk je při nahrávání velmi důležitý, protože autor se jinak lehce ukolébá. Nahrávání nás baví a propadnout dojmu, že vše, co nahrajeme, je skvělé, lze snadno.

Na albu se podílel i producent Flood, jenž dřív spolupracoval s Nickem Cavem, Depeche Mode či U2. Jaká byla jeho role?

Dva týdny jsme pracovali v londýnském studiu, které vlastní společně s Alanem Moulderem, jenž desku mixoval. Už jsme se s ním setkali dřív, ale nikdy s námi doopravdy nespolupracoval. Nyní se za námi zastavil a zeptal se, jestli by si něco mohl poslechnout. Když vám někdo takový chce říct svůj názor na vaši muziku, neodmítnete ho. Byli jsme nadšení, je to privilegium.

Poslechl si některé skladby a přišel s pár nápady. Chtěl například přidat syntezátory. Strávil s námi den a sem tam něco přidal. Několik skladeb ozvláštnil. Je to velmi milý člověk a mít ho na desce je pro nás velká pocta.

Vizuály k albu a singlům užívají Braillovo písmo. Proč?

Líbily se nám odvážné, jednoduché, výrazné a klasické designy alb ze šedesátých let. Umělec, se kterým jsme spolupracovali, měl tento nápad. Myšlenka s Braillovým písmem je taková, že lidé můžou texty doopravdy cítit.

Na co se nejvíc těšíte v příštím roce?

Na rozsáhlé evropské turné, které nás čeká. První den na cestě bývá trochu děsivý, když si představíte, že budete několik příštích měsíců brázdit Evropu v autobuse, ale vždy to pak stojí za to. Opravdu moc se těším na to, jak budou lidé reagovat na nové album. I když nesmíme opomenout písně, které lidé chtějí slyšet, rádi bychom zařadili dost novinek.

Jste spokojení s tím, kde se jako kapela nacházíte?

Podle mě máme skvělou pozici. V lednu to bude deset let od vydání prvního alba a my tu pořád jsme a daří se nám. Právě jsme nahráli desku, jejíž vznik jsme si užili asi nejvíc ze všech. Před deseti lety jsme netušili, jestli ještě dnes budeme pořád nahrávat. Letos jsme pracovali s opravdovými esy v oboru, s lidmi, které respektujeme. Byli ochotní nám pomoct s našimi písničkami, pro nás to hodně znamená.

Zároveň nás to bavilo tak, že bychom nejraději hned příští rok nahrávali znovu. A určitě plánujeme nějaké oslavy výročí.

White Lies se v České republice poprvé představili v roce 2009.

White Lies se v České republice poprvé představili v roce 2009.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zmínil jste debutové album, které je podle některých vašich fanoušků vaše nejsilnější. V čem bylo podle vás jeho kouzlo?

Chápu, že to tak někteří lidé cítí. V životě řady fanoušků to byla zásadní deska. Nahrávali jsme ji, když nám ještě nebylo dvacet. Naši posluchači tehdy končili střední nebo chodili na vysokou. A ta deska jim k tomu hrála. Mají s ní spojených mnoho vzpomínek.

Dodnes věřím, že se nám tehdy na náš věk podařilo nahrát opravdu odvážné a ambiciózní album. Moc si ho nepouštím, ale když občas nějakou skladbu slyším, jsem na něj pořád pyšný.

Nicméně pevně věřím, že nové album by mohlo některé z těch, kteří pořád debut považují za náš vrchol, přimět změnit názor. Podle mě je opravdu silné a zároveň je na něm hodně odkazů na první desku.