RECENZE: Důstojné loučení Elánu v aktuální formě

Bratislavská kapela vznikla v napjatém roce 1968. V následujících letech prožívala období šťastná i méně úspěšná, nicméně s několika změnami v sestavě doputovala základní trojice až k úctyhodným padesátinám.

Má být na co hrdá, má se za čím ohlížet a má na co vzpomínat. Ty roky byly především plodné na mnohé písničky, které překonaly dobu svého vzniku a putovaly v čase až do dnešních dní. Jejich nadčasovost je až odzbrojující, jejich obsah v mnohém platí dodnes.

V Elánu se totiž sešli talentovaní autoři a osobití interpreti, kteří si dokázali přizvat ke spolupráci nejlepší slovenské textaře posledních let. Výsledkem mravenčí práce je status legend československé pop-music, status, který si každý musí po letech pouze zasloužit. Nelze ho koupit a nelze mu ani jakkoli nadběhnout.

Elán svůj poslední koncert z výročního turné zahájil ve čtvrt na devět večer. Nepřijal žádnou předskupinu a po úvodní filmové projekci, která připomněla dramatičnost osmašedesátého, roku, v němž v Bratislavě uzřel světlo světa, zahájil dvouhodinový blok hitů. Z těch, na které se nedostalo, by klidně mohl vyskládat ještě jeden koncert. Tolik jich na svém kontě má.

Publikum ho nenechalo ve štychu a pořádně si s ním zazpívalo. Dělo se to tehdy, když mu to Jožo Ráž napověděl, a dělo se to i ve chvílích, kdy soustředěně on a jeho kolegové zpívali své party. Ostatně kapela na to nebyla sama ani na pódiu.

K základní sestavě se přidali dechaři, tři sličné vokalistky a smyčcové kvarteto. Společně zaplnili zvuk zněním svých nástrojů i hlasů, společně dodali původním verzím skladeb podobu, která odpovídala halovému pojetí. Navíc byl v O2 areně po celý večer dobře čitelný zvuk.

Pozornost publika kapela udržela po celou dobu vystoupení, přičemž v přídavcích se s ní spojilo naprosto pevně a došlo vlastně k upřímnému až dojemnému loučení. Dlouhotrvající potlesk byl toho důkazem.

Přesto bylo během koncertu patrné, že písničky nemají takovou energii, jakou měly v době svého vzniku, a to bez ohledu na fakt, že dobové technologie tolik možností nedávaly. Chybělo jim to, čemu se říká strhující drajv. Byly „jen“ dobře zahrané a zazpívané.

Přispěla k tomu i skutečnost, že hlasy zpěváků už přece jenom nejiskří tak jako za starých a starších časů. Ten Rážův dokonce místy trochu nepřirozeně chrčel, což bylo možná dáno nějakou zdravotní indispozicí či únavou po dlouhém turné.

Komunikaci s publikem nechala kapela na filmových dotáčkách, které ze skladeb chronologicky sestavený koncert s nadstavbou v podobě ještě více hitového finále provázely. Škoda že průvodní slovo bylo příliš patetické, a i jisté velikášství v příběhu kapely bylo spíše na škodu. Nikdo totiž nepochybuje o tom, že Elán dokázal pobláznit publikum ve dvou zemích, a netřeba to vypichovat místy až trochu násilnou formou.

Vizuální stránce koncertu vládla obrazovka ve zvláštním geometrickém tvaru, která byla nad hlavami muzikantů a na níž se především promítal onen dokument. Po stranách velkého a hudebníky plně obsazeného pódia bylo možné na dvou obrazovkách hledět muzikantům do očí a prožívat s nimi emoce na pódiu v dané chvíli.

Byl to koncert, na kterém se skupina loučila v aktuální formě odpovídající svému věku. Možná se někdy v budoucnu ještě vrátí, i v jejím případě totiž může platit pořekadlo o tom, že nikdy bychom neměli říkat nikdy. Pokud se to ale nestane, loučení to bylo důstojné.

Hodnocení: 70 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: