Film, který vstupuje prostřednictvím KVIFF Distribution do českých kin 15. listopadu, měl světovou premiéru na festivalu v Torontu, kde Sorrentino poskytl Právu rozhovor.

Ve vašich filmech se potkává krása s ošklivostí na velmi tenké, skoro nepostřehnutelné hranici. Kde vy sám tuto hranici cítíte?

Vlastně na to neumím odpovědět právě proto, že si nemyslím, že by tam ty hranice byly vůbec patrné. Všechno se v životě prolíná, krásné i ošklivé věci. Někdy se může dokonce z těch ošklivých vynořit něco krásného. Navíc je to velmi subjektivní: to, co může někomu připadat ošklivé, by klidně mohlo mně připadat hezké - a zase naopak.

Ve filmu Oni a Silvio je propojena politická a podnikatelská činnost se sexem, bouřlivými mejdany, mluví se dokonce o lehké pornografii.

Popravdě řečeno jsem viděl mnoho lehkých porno v holandských i skandinávských filmech, takže to rozhodně není italská specialita. V určitém období to bujelo všude a Berlusconi to pustil i do televize. Myslím, že média a události vynesly na povrch některé části Berlusconiho osobnosti tak, jak by se to za jiných okolností nestalo.

Berlusconi sám usedl do středu politické arény jako veliký svůdník, vnesl silnou mužskou sexualitu do politické arény. To je jeden ze způsobů, jak učarovat davům. Manažovat sex tak, aby to lidi přitáhlo k povrchnímu vnímání a povrchnímu okouzlení bez toho, aby přemýšleli o podstatě věcí.

Paolo Sorrentino na festivalu v Torontu

Paolo Sorrentino na festivalu v Torontu

FOTO: ČTK


Považujete svůj film v zobrazování událostí i jednotlivých situací za odvážný?

Myslím, že není vůbec odvážný, ukázali jsme jen to, co se doopravdy dělo a ukazujeme nejen starého chlapa, ale i mladé holky, které se svou sexualitou nakládají účelově ku svému prospěchu - byť ne politickému. To víte, v USA by dnes určitě nebylo možné ukazovat něco takového jako to, že ženy používají sexualitu k tomu, aby něčeho dosáhly. Ale náš příběh se odehrává v Itálii...

Natočil jste už film Božský o Giuliovi Andreottim, muži, který se pohyboval v politickém čele Itálie čtyřicet poválečných let. Čím vás osobnosti jako Berlusconi nebo Andreotti přitahují?

Asi tím, že si podle mého názoru lidé dost pořádně neanalyzují, jaký může mít soukromá sféra vliv na tu veřejnou, zvlášť u politika. V politice je to delikátní věc, protože soukromé frustrace opravdu mohou mít vliv na veřejnost. A tohle nebezpečí číhá prakticky vždycky, když se člověk stane politickou postavou.

Na druhé straně, v jiných aspektech našeho života by osobní zkoušky, útrapy, protivenství a zmatky měly mít minimální vliv na profesionální život - dokonce se většinou od lidí vyžaduje, aby to tak bylo. Přitom v těch ostatních profesích může mít osobní život fakticky vliv pouze nebo především na kvalitu profesní výkonnosti. Ale když jsi politik a máš ve varu soukromý život, může to mít dalekosáhlé důsledky nejen pro tebe, ale pro všechny.

Toni Servillo jako Silvio Berlusconi

Toni Servillo jako Silvio Berlusconi

FOTO: Aerofilms

Hlavními postavami vašich filmů bývají často staří lidé - čím to je?

Myslím, že pokaždé nějakým způsobem hledám otce, vždycky hledám cestu zpátky domů, ke kořenům. To je sice jen psychoanalytické vysvětlení, ale jiné pro to nemám.

Vaším - jak se říká dvorním - hercem je Toni Servillo, který hrál jak Andreottiho, tak Berlusconiho a kromě toho ztvárnil řadu rolí ve vašich dalších filmech, jako je například Velká nádhera. Co spolu chystáte na příště?

Věříme, že spolu znovu dělat budeme, ale nikdy nevíme, co to bude, a to je na tom to krásné.

V současné době jste nepochybně nejslavnějším, nejúspěšnějším italským filmařem. S jakým pocitem jste se mezi italské mistry zařadil?

Necítím se jako mistr a doufám, že můj příští film bude natolik jiný, že lidé nepoznají, že je ode mne.