Kladem expozice je snaha nepředstavovat primárně jen notoricky známé umělce typu Brožíka či Chitussiho, ale zaměřuje se i na malíře z rakouského, německého či maďarského prostředí.

Krajináři výše uvedené doby byli rozkročeni mezi archaickým akademismem, jenž prosazoval ateliérovou komponovanou tvorbu, a tehdejším modernismem, který naopak vyháněl malíře ven do lesů a polí.

Hledali inspiraci v takzvané Barbizonské škole, založené v první polovině devatenáctého století francouzskými malíři.

Ti totiž preferovali návrat k reálné přírodě, do plenéru. Krajinářství představuje samostatnou uměleckou disciplínu, zajímá ho především příroda coby nosné téma.

Lidé hrají pouze druhé housle a jsou spíše doplňkem kompozice.

Výstava však ukazuje různé duchovní přístupy k tématu. Visí na ní vedle sebe obrazy téměř rokokového galantního stylu, oleje těsně spjaté s nizozemským klasickým krajinářstvím, romantizující scenérie divoké přírody, potemnělé motivy jako z gotických románů či kompozice takřka renoirovského impresionismu.

Coby opravdu výrazný tvůrce se představuje László Mednyánszky. Tíhne k pošmournému tajemnu a romantizujícímu klišé, jako je zapadající slunce či bledý měsíc.

Velkoformátový obraz Noční poutníci u kříže trůní v centrální chodbě za klavírem a zobrazuje tři postavy zahalené šerosvitem stínů i mrtvolného světla luny mezi větvemi stromů. Každý návštěvník si ho okamžitě po příchodu do interiéru všimne, nemůže ho minout.

Dalším výrazným dílem je Večerní nálada, kterou namaloval Mihály Munkácsy. Po vodní hladině pluje plachetnice, nad ní se stahují temná mračna, mezi nimiž protéká rudá krev červánků.

Celková nálada připomíná estetickou cestu, kterou šel především proslulý britský krajinář Joseph Mallord William Turner.

Ačkoli výstava nabízí ukázky krajinářství opravdu širokého výtvarného spektra, je ze všech děl patrný obdiv ke krajině jako k živému organismu, který se proměňuje díky světlu i ročním dobám.

Zároveň akcentuje fakt, že pro malíře se stává nejlepším ateliérem příroda pod širým nebem.