Dramaturg Milan Šotek: Dnešní činohra se rozmělňuje alternativními postupy

Svůj sen o velké činohře bude mít od ledna příštího roku možnost naplnit jako šéf činohry brněnského Národního divadla.

Za módní bych označil spíše puzení činohry přebírat postupy alternativního divadla. A tím sebe samu rozmělňovat. Neboť k čemu je alternativní divadlo vlastně alternativní? Podle postupů, které programově pomíjí, jako jsou východisko v dramatickém textu či herec vytvářející postavu, řekl bych, že k činohře.

A zaplaťpánbůh za to. Ještě aby se všude hrála jen činohra. Já však v Brně sním o činoherním divadle, které bude alternativou k alternativnímu divadlu.

Technicky vzato, Národní divadlo Brno svou velkou činohru dávno má, chápeme-li ji jako činohru provozovanou ve velkém divadelním domě. Přesto jsem přesvědčen, že ji lze formulovat dramaturgicky pregnantněji, a to repertoárem, který si žádá adekvátní herecký styl a režijně-scénografické gesto. A kterému dá ten večer přednost zhruba půl tisíce diváků.

Ty budeme lákat na dramatické činoherní divadlo, ne třeba na fúzi s novým cirkusem. Když dnes pozoruji preferenci mimických a akrobatických dovedností před uměním dramatu, připomíná mi to antický Řím.

Řekl bych, že proti pražskému Národnímu divadlu, kde je třeba zase a znovu tvořivě řešit heslo Národ sobě, se mi spíše uleví. V případě Brna bych ono Národní v názvu nepřeceňoval. Daleko spíš se identifikuji s názvem Mahenova činohra. Budu uměleckým šéfem Mahenovy činohry, stejně jako režisér Jiří Heřman je uměleckým šéfem Janáčkovy opery. Čili ne Šotkova činohra, ale vědomí tradice a potřeby jejího rozvíjení. Od očekávání však nikdy není daleko ke stereotypní představě.

Na své první brněnské tiskovce jsem mluvil o činohře, načež padl dotaz: Máme tomu rozumět tak, že chcete dělat klasiku? Přitom slovo klasika ode mě vůbec nezaznělo. Činohra neznamená automaticky klasiku, může jít stejně tak o hru současnou či původní. Chtěl jsem tím říct, že budu maximálně dbát na pěstování dramatu.

Jistě, vytrácí se cit pro scénický potenciál napsané činohry a kvalita hry se redukuje na její téma. Je fatální chybou spatřovat v dramatickém textu zvláštní případ literatury. Drama není text, který se teprve převádí na jeviště, ale zapsaná konkrétní scénická představa. Proto musí být text přečten dramaturgicky, ne literárněvědně. Důsledně vzato, a mnozí režiséři to neuslyší rádi, spolurežisérem činoherní inscenace je vždy také dramatik.

Zásadní. Má důvěra ve velkou činohru se zakládá právě na zkušenosti s výbornými herci. Jsem přesvědčen, že herec de facto určuje poetiku konkrétního divadla. Pracuje-li režisér se špatnými herci, a ponechme stranou chybný odhad jejich možností, bude hlavním úkolem jejich nedostatky zastřít. Není ale škoda, když se postupy dejme tomu amatérského divadla aplikují na výborné herce? V brněnském Národním divadle je velice slušný soubor, ale zároveň je tam přehostováno k prasknutí.

S kmenovým režisérem Štěpánem Páclem chceme důsledně budovat ansámbl, aby právě a výhradně on náš repertoár uhrál. Velká činohra, to jsou spojité nádoby dobrých dramatiků, herců, režisérů a výtvarníků, a zastřešujícím pojmem všeho konání je dramaturgické myšlení.

Může to znít zpupně, ale chci dělat divadlo, o kterém budu nejprve bytostně přesvědčen já sám. Nechci spekulovat s diváckým očekáváním, nechci couvat po jejich případném prvním odmítnutí. Vytrvat tři sezóny a až pak se ptát, co na to diváci. A podle toho zvážit své setrvání. Ideální samozřejmě je, když se osobní vkus dramaturga kryje s potřebami velkého činoherního divadla. Vzhledem k tomu, že to není zas až tak častý případ, vybavuje se mi bonmot dramaturga Karla Krause: Aktuální je to, čeho se nedostává.

Poezie. A to nikoli ve smyslu lyriky či řeči vázané, ale citlivosti pro jiné kvality jazyka a skutečnosti než ty pouze významové a utilitární. Poezie jako práce s metaforou, se slovem, s češtinou a nikdy na úkor dramatičnosti. To jde ruku v ruce s touhou pěstovat v Brně současnou českou dramatiku, která nebude jen esejistickým textovým materiálem pro režiséra, jenž jí teprve má vtisknout scénické kvality.

Dramaturgický plán své první sezóny 2019/20 chci ještě nějaký čas tajit. Ale s potěšením pociťuji blízkost Vídně. Hlásím se ke středoevropanství jako životnímu pocitu a historické zkušenosti. A tak ke mně promlouvají autoři jako Ödön von Horváth, Arthur Schnitzler či Johann Nepomuk Nestroy, který navíc prozrazuje mou chuť pěstovat komedii jako čistý a výsostně herecký žánr.

Dnes, kdy se Brno spojuje především s experimentálním divadlem, může až překvapit, jak historicky bohatá tu tradice velké činohry je. Bude vzrušující na ni navázat a podílet se na znovuustavení pozice činohry Národního divadla v Brně.