Článek
Už v říjnu vyrazí zpěvačka na koncerty, na nichž představí blok písniček z desky a celou ji v každém městě pokřtí. Jejím hostem bude zpěvák Petr Němec, který je se soulovým obdobím Marie Rottrové silně spojen.
Lady Soul je nejenom název nového výběrového alba, ale i přízvisko, které si na české hudební scéně nesete již řadu let. Kdy jste se s ním poprvé setkala?
Myslím si, že ho v souvislosti se mnou použil někdy v sedmdesátých letech jeden z redaktorů tehdejšího hudebního časopisu Melodie. Není mi ale úplně příjemné, tím spíš, když ho používá skoro každý moderátor, který mě někde uváděl či uvádí. Říkám jim, aby mě tak nepředstavovali, protože přece zpívám i popové písničky Štěstí, Letos nikde nejsou kytky nebo Řeka lásky. Oni ho ale používají pořád. To přízvisko mě tedy spíše pronásleduje.
Když jsme se se společností Supraphon dohodli, že připravíme výběr mých soulových písniček a zástupci společnosti navrhli, že by se mohlo jmenovat Lady Soul, byla jsem proti. Lady Soul je přece Aretha Franklinová, ne já. Oni ale argumentovali tím, že mi tak všichni říkají a název takto koncipovaného alba by byl nejlepší. Nakonec jsem souhlasila. Přesně je to tak, že album nazpívala Marie Rottrová a jmenuje se Lady Soul.
Jaký je váš vztah k soulu?
Zamilovala jsem si ho už v šedesátých letech, kdy jsme doma poslouchali vysílání Radia Luxembourg. Byla jsem vdaná za Vlastíka Kučaje a od mých rodičů jsme dostali krásné nové rádio, které chytilo skoro všechny stanice, jež u nás tehdy chytit šly. Naladili jsme Radio Luxembourg, připojili k rádiu magnetofon Sonet Duo a natáčeli si na něj písničky. Milovali jsme tehdejší hudbu, Beatles, Rolling Stones i černošské zpěváky, a samozřejmě soul.
Brzy jsme postavili kapelu Majestic a začali s ní písně, které jsme znali z rádia, hrát. Hodně jsme zkoušeli, každou neděli jsme pak hráli v jednom ostravském kulturáku na takzvaných čajích a brzy jsme měli vždy vyprodáno. Bylo to ke konci šedesátých let a ty koncerty pro mě tehdy byly konzervatoří.
Marie Rottrové zpívala sólově v O2 areně poprvé.
V jakém smyslu?
Byla to škola zpívání. Písničky, které jsme si vybrali, byly totiž na zpěv poměrně složité. Já byla naturální zpěvačka bez pěveckého vzdělání a na nich jsem se učila dýchat, frázovat a podobně. Když bylo evidentní, že to zvládám, začali mi psát původní soulové skladby i naši autoři, například můj manžel Vlastík Kučaj, Richard Kovalčík i Jaroslav Wykrent.
Jednu jste si napsala sama. Jmenuje se Labutě a je i na albu Lady Soul. Jako autorka hudby jste se nikdy příliš neprofilovala. Jak přišla tahle na svět?
Napsala jsem i pár dalších písniček, vždy ale buď jen hudbu, nebo text. Labutě byl můj první pokus. Hráli jsme tehdy se skupinou Flamingo ve Švýcarsku, já bydlela v pokoji v rodinném domě, kde jsem měla k dispozici klavír. Hrála jsem na něj, napadala mě různá témata a z nich nakonec vzešla písnička Labutě. Je to takový soulový valčík inspirovaný písněmi ženské černošské skupiny The Supremes.
Na desce Lady Soul je i několik písniček od Arethy Franklinové. Jak jste přijala zprávu o jejím nedávném úmrtí?
Bylo mi to strašně líto. Zapálila jsem svíčky, pouštěla si její hudbu a vzpomínala na ni. Víte, byla pro mě tak silnou osobností, že jsem si nikdy nepřipouštěla, že zemře. Smrtelní jsme však všichni, a já tedy její odchod oplakala. Bylo mi líto, že nemohu být v Americe a rozloučit se s ní tam.
Marie Rottrová zpívala v Ostravě pozdě odpoledne.
Byla jste někdy na jejím koncertu?
Bohužel ne. V době, kdy prožívala největší slávu, u nás byly zavřené hranice. Když se to změnilo, nebyla to už doba, kdy by zpívala někde poblíž. Alespoň si na to nepamatuju. Tři roky jsem žila v Německu, ale žádný její koncert tam tehdy nebyl.
Písničky na vašem albu Lady Soul jsou z let 1969 až 1995. Jak na vás dnes působí jejich dobový syrový zvuk?
Vůbec mi nevadí, naopak. Je naturální, přirozený, bez efektů. Ta hudba vychází z duše a stojí na naléhavé hudbě i textech. Je naprosto autentická.
Letos v létě jste vystupovala na velkých festivalech, mimo jiné na Colours of Ostrava či Benátské. Jaká to byla zkušenost?
V minulosti jsem už na několika festivalech koncertovala, ale letos to bylo systematické. Bylo to náročné a krásné. Víte, miluju zpívání venku, pod širým nebem a ve velkém prostoru. Zpívá se mi tak skvěle, cítím uvolněnost jak u publika, tak u sebe. Z takových koncertů mám vždy nejlepší pocit. Letos se mi to splnilo několikrát.
Jako hosta jste si na letní koncerty pozvala zpěváka Petra Němce. Jak dlouho spolu koncertujete?
Petr je výborný zpěvák a naše společné zpívání je srdcová záležitost. Do Flaminga jsem přišla v roce 1969, ale Petr v něm byl od roku 1966. Brzy se stal hvězdou a začal vydávat první singly, které byly úspěšné. Měl nakročeno ke kariéře, ale zanedlouho po mém příchodu do kapely musel na vojnu. Stačili jsme spolu natočit pár krásných duetů a odzpívat dva ročníky festivalu Bratislavská lyra.
Po jeho návratu z vojny už byly věci na hudební scéně trochu jinak, muzika se posunula. Petr ale zpíval dál, jeden čas dokonce jezdil s kapelou na výletních lodích v Karibiku, Indickém oceánu nebo na Baltu a každý den vystupoval.
Když bylo čtyřicet let od vzniku Flaminga, dali jsme kapelu znovu dohromady a pozvali k tomu i jeho. Původně to mělo být jen pár koncertů, ale nakonec jich bylo daleko víc, protože nás zvala spousta pořadatelů. Potom jsme spolu na chvíli zpívat přestali, ale když jsem v roce 2009 natáčela své poslední studiové album Stopy, pozvala jsem ho k nazpívání titulního duetu. Od té doby ho zvu na své koncerty a krásně nám to funguje.
V roce 2011 jste ohlásila odchod z hudební scény a v roce 2014 jste se na ni vrátila s tím, že vám muzika chyběla. Chtěla byste ještě nahrát nové album?
Uvažuji o tom, ale přiznám se, že nevím, jak by mělo být zaměřené. Zatím nepřišel impuls, který by to vyřešil. Musela by vzniknout tak silná písnička, že bych se rozhodla na ní svou novou desku takříkajíc postavit. V tuto chvíli ale není.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: