Článek
Ten vznikl před sto lety. Jelikož byla fotografie vždy u toho, nese expozice název Osudové okamžiky Československa – obrazový příběh století. Doplňuje ji také výpravná stejnojmenná publikace s 216 fotografiemi a profily jednotlivých autorů.
Jeden kreslený vtip Vladimíra Renčína z konce šedesátých let dokonale vyjadřuje podstatu toho, co přehlídka přináší. Dva muži sedí v přírodě a jeden říká druhému: „Jsem úzce spjat s touto zemí. Prožil jsem v ní chvíle zlé i ty horší.“
Udělat výstavu ve starobylém interiéru radnice má nejen estetický, ale také ideový význam. Protože právě kolem této stavby, stejně jako třeba kolem sochy svatého Václava, kráčely naše dějiny.
Navíc se do jejího kamenného těla zapsaly opravdu výrazně, protože velkou část budovy doslova amputovalo v květnu 1945 německé samohybné dělo. I tyto okamžiky jsou obrazově zaznamenány a vystavený snímek Josefa Zemana přibližuje devastaci radnice velmi naturalisticky.
Kurátorka Daniela Mrázková zvolila jednoduchou metodu pro prezentaci děl. Chronologicky poskládala uzlové body lemující historii Československa. Nejblíže vchodu jsou snímky z první světové války, potom ty z doby fašistické okupace se zaměřením na západní i východní odboj a květnové povstání, dále momentky ze sovětské okupace 1968, normalizace, rozpadu totalitního systému a vše končí dobou Václava Havla.
Jako zvláštní apendix působí dvě černobílé fotografie Herberta Slavíka. Jsou na nich Václav Klaus i Miloš Zeman a panely, na kterých snímky visí, svírají pravý úhel. Když si mezi ně člověk stoupne, má pocit, že se historie jeho země řítí kupředu, ale nikdo neví, kam vlastně.
Jako zvláštní apendix působí dvě černobílé fotografie Herberta Slavíka. Jsou na nich Václav Klaus i Miloš Zeman a panely, na kterých snímky visí, svírají pravý úhel. Když si mezi ně člověk stoupne, má pocit, že se historie jeho země řítí kupředu, ale nikdo neví, kam vlastně.
Jako zvláštní apendix působí dvě černobílé fotografie Herberta Slavíka. Jsou na nich Václav Klaus i Miloš Zeman a panely, na kterých snímky visí, svírají pravý úhel. Když si mezi ně člověk stoupne, má pocit, že se historie jeho země řítí kupředu, ale nikdo neví, kam vlastně. Úloha rokenrolu v dějinách
Jako zvláštní apendix působí dvě černobílé fotografie Herberta Slavíka. Jsou na nich Václav Klaus i Miloš Zeman a panely, na kterých snímky visí, svírají pravý úhel. Když si mezi ně člověk stoupne, má pocit, že se historie jeho země řítí kupředu, ale nikdo neví, kam vlastně. Úloha rokenrolu v dějinách
Mezi jedenapadesáti autory tří stovek vystavených fotografií najdeme kromě zavedených tvůrců, jakými jsou Cudlín, Hák, Honty, Kučera, Kyndrová, Ludwig, Pajer, Ságl, Šibík, Štreit nebo Zajíc, i autory, jež má veřejnost spojeny s jinou profesí než s prací fotoreportéra.
Srpnovou okupaci 1968 zaznamenal hudebník Jiří Stivín několika momentkami z pražské Vinohradské třídy. Novinář a bývalý šéfredaktor magazínu Reflex Radek Bajgar zase drsný policejní zásah proti demonstrantům v říjnu 1989. Překladatel a exprimátor Prahy Jaroslav Kořán zdokumentoval události kolem útěku lidí na podzim 1989 z Německé demokratické republiky přes pražské velvyslanectví do západního Německa. Ovšem je třeba poznamenat, že všichni tři uvedení tvůrci měli určitou část života co do činění s fotografií, a proto mají jejich práce profesionální úroveň.
Vybrat jedno ikonické dílo, které by nejlépe charakterizovalo jak naši dokumentární fotografii, tak i československou historii, je velmi obtížné. Nejvíce se k této metě blíží známý snímek Němečtí vojáci obsazují Prahu 15. března 1939. Jde o momentku, na které hrozí na jedoucí německé auto s posádkou v ocelových helmách lidé v davu a jejich tváře vyjadřují zoufalství. Tento obrázek zná každý z učebnic dějepisu, filmových dokumentů či novin a časopisů. Paradoxní je, že dodnes s určitostí neznáme autora.
Mezi další výrazné fotografie patří Sitenského portrét hrdiny bitvy o Anglii kapitána Vašátka, Hontyho symbolická momentka Smrt nacismu, na které socha z brány Pražského hradu páře dýkou prapor se svastikou, Slavíkův snímek 28. října 1989, Praha zobrazující policistu ze zásahové jednotky odvádějící krásnou dívku s vlajícími kadeřemi či Kučerovo sametové objetí Václava Havla s Alexanderem Dubčekem z 24. 11. 1989.
Musíme ale mezi ně počítat i barevný snímek, na kterém nefigurují politici, vojáci či revolucionáři. Jde o schůzku dramatika se dvěma rokenrolovými ikonami. Jiří Pekárek totiž zachytil na jaře 1995 setkání Václava Havla s Keithem Richardsem a Mickem Jaggerem z kapely Rolling Stones na letišti v Melbourne. A protože Richards ve svých pamětech zdůraznil, že Havel jako jediná hlava státu zmínil ve svém projevu důležitou úlohu rokenrolu při rozpadu totalitního systému, patří snímek mezi ty, které měly na historii Československa jistý vliv.
Leckoho určitě při procházení mezi vystavenými obrázky napadne, proč se stále vracíme ke státu, který už dávno neexistuje a který Hitler nazval umělým slepencem. Bezpochyby proto, abychom si uvědomili, jak těžce se buduje stát z ničeho a jak snadno lze o něj přijít.