Většinou jste se ve svých knihách soustředil na život lidí ve venkovním prostředí. Nyní jste se uzavřel do sauny. Proč?

Možná se v té sauně dusí i jejich charaktery. Je to stísněné prostředí, v němž si jsou všichni blízcí a všechno je takové obnažené, nakonec i oni. V knize je šestnáct chlapů, kteří se spolu potí, saunérka je trošku peskuje a ví proč. Je to humoristický román, snad má nejvtipnější kniha.

Když ji třeba srovnám s Národní třídou s až apokalyptickou atmosférou, která se teď natáčí jako film, je přes chlapský smutek, který je v ní přítomný, veselá.

Vzpomínky na minulost i vědomí nejistoty zítřka, to jsou také témata vašeho vyprávění. Nerozhodl jste se sám trošku bilancovat?

V sauně se hodně bilancuje. Možná je to i tím, že někteří mí hrdinové jsou starší, je jim přes sedmdesát let, a uvědomují si konečnost bytí. Je v nich přítomen až existenciální strach. Přemýšlejí o svém životě, o tom, jaký byl, co jim dal, co získali i o co přišli. Takže bilancování tam je. Mně už se také už dávno přehoupla čtyřicítka, je čas podívat se trošku zpátky.

Český ráj je o partě chlapů, kteří se mají rádi, rádi kecají a zároveň se mezi sebou někdy pohádají. Chodí do sauny, aby se očistili, a pak jdou do hospody, ve které se zase ušpiní, a tak musí druhý den do sauny probrat se z kocoviny. Všichni se dlouho znají, proto jsem děj zasadil do malé sauny v Českém ráji.

Co vás láká na vnitřku mužů?

Kniha je i o ženách. Jsou přítomné ve vzpomínkách chlapů a na konci sauny je zeď oddělující mužskou a ženskou část. To vnímám jako předěl mužského a ženského světa, bariéru, která se někdy těžko překonává. Mí hrdinové se nakonec odhodlají zeď přelézt a nahlédnout do ženského světa, aby ho konečně pochopili. Ale co tam najdou a odhalí, to říct nemůžu, to si čtenář přečte.

I Národní třída je vlastně hodně chlapská, také v ní dominuje mužský příběh. Možná tím hledám i nějakou cestu k sobě. Na začátku jsou příběhy, které jsem odposlechl. Samozřejmě jsem je musel rozepsat a hodně si vymýšlet. To mě také baví, ale základ je reálný.

Nejlepší situace a dialogy prostě plují kolem nás. Jako u všech mých knih stojí i v této na začátku skutečný příběh nějakého člověka, nějaké setkání. Mám rád Karla Poláčka a jeho Okresní město. Mimochodem teď vychází v německém překladu. Maličko jsem na něho myslel, když jsem psal Český ráj.

Bohatý i rozporuplný vnitřní svět má i Vandam, hlavní postava románu Národní třída, podle něhož vzniká film. Není tu nějaká spojitost mezi vašimi hrdiny?

Vandam byl pro mě velmi emocionální postava, ten příběh je temný a drsný. V případě Českého ráje jsem se snažil napsat humoristický román, při vší chlapské sebelítosti, při vědomí konce života, kdy je i smrt přítomná. Snad se mi to podařilo.

Že je vtipný, jsem si opravdu uvědomil, když jsem poslouchal, jak knihu načetl Petr Čtvrtníček. Dost jsem se u toho smál. On to nakopl do skvělé komedie.

Audioknihu Český ráj namluvil Petr Čtvrtníček.

Jaroslav Rudiš s Petrem Čtvrtníčkem na křtu knihy Český ráj.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak Vandam z Národní třídy, jeho filmový chráněnec Psycho, tak i muži ze sauny nemají vlastní jména. Proč?

Vandamovi jsem chtěl dát nějaké jméno, ale zapomněl jsem na to. A Psycho je postava, která v knize není, je jen ve filmu.

Zapomněli jsme na to také a ukázalo se, že to ani není potřeba. Tito hrdinové žijí se svou přezdívkou. Je to maska, kterou si nasazují, ale pod ní jsou zranění muži.

Producenti hlásí, že s režisérem Štěpánem Altrichterem, který natáčí Národní třídu, vás spojuje i život v německojazyčném prostředí. Nakolik to ovlivňuje práci na filmu?

Film se opravdu rodil převážně v Berlíně, kde oba pobýváme. Štěpán tam navíc film studoval, je v tom německém prostředí možná víc ukotvený než já. Jeho první film Schmitke je česko-německý.

Moc mě těší, že Národní třída je česko-německá koprodukce, nakonec i Alois Nebel byl česko-německo-slovenský snímek. Teď máme jako partnery Českou televizi, německou televizi ZDF a německé producenty. Jsem rád, že příběh zasazený do prostředí okraje Prahy v sobě má něco, co přesahuje hranice.

Český ráj byl uveden přede dvěma lety v brněnském Divadle Feste s názvem Čekání na konec světa a v únoru bude mít divadelní premiéru německá adaptace v divadle v Budyšíně. Jsem zvědavý, jestli se diváci budou smát na stejných místech jako v Brně. Uvidí se, zda je i humor přenositelný přes hranice.

Chystáte svou první knihu psanou v němčině s názvem Winterbergova poslední cesta. Na co se mohou čtenáři těšit?

Je to cesta dějinami střední Evropy, tragikomedie, pokus o pochopení dějin. Možná se vracím k Aloisi Nebelovi.

Moji hrdinové putují s bedekrem z roku 1913 do Sarajeva. Tehdy tam jezdil vlak, dneska to už možné není.

Musíte jet autobusem ze Záhřebu, nebo cestovat letadlem. Hlavním hrdinou je Winterberg, rodák z Liberce, kterému je sto let. Cestuje střední Evropou a snaží se pochopit její dějiny a života běh. Čím víc o tom ví, tím víc se v tom ztrácí, až se úplně zblázní a ztratí.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: