Díky filmové roli byl na tu divadelní, ve které mimo jiné z velké výšky na jeviště skáče nebo se ukazuje ne zcela oblečený, připraven fyzicky více než obstojně.

Jako jeden z členů legendárního československého reprezentačního týmu musel před kamerou vypadat věrohodně. A červené tváře, zkrácený dech, sportovní postava k dobrým záběrům ve snímku Zlatý podraz režiséra Radima Špačka jednoznačně patří. Své svaly tak Zdeněk Piškula - společně s dalšími herci - budoval hlavně při klikování.

Senzační vítězové evropského šampionátu v roce 1946 v Ženevě

Senzační vítězové evropského šampionátu v roce 1946 v Ženevě, jak je zachytil snímek Zlatý podraz.

FOTO: BUC-FILM - Patrik Nguyen

Film popisuje boje o sportovní vavříny v historicky nelehkých letech 1939-1952. Premiéru bude mít 25. října. Zdeněk Piškula u toho rozhodně chybět nebude. A vyšetří-li si v následujících týdnech nějaký volný sobotní večer, pustí si, jak říká, v České televizi určitě StarDance, tedy soutěž, již po boku tanečnice Veroniky Lálové v osmnácti letech vyhrál.

Začnu odjinud. U vašeho hudebního hitu Balič novodobý. Na Youtube.com má 1,5 miliónu zhlédnutí. Mám to brát tak, že jste i zpěvák?

To asi ne. Neživím se tím. Ale baví mě to, učím se to. A co se týče Baliče, tak to byla taková sranda, co jsem si udělal asi před čtyřmi roky. Bylo to spontánní. Dostal jsem tu možnost něco podobného vytvořit, tak se to prostě stalo. A od té doby už nic nepřišlo. Dávám si nějaký čas. Říkám si, že se k hudbě nějak vrátím, když to půjde.

Tenhle song kritizuje využívání moderních technologií a sociálních sítí. Kdy vy jste naposledy dal něčemu či někomu like?

Jo, to já nedělám.

Vůbec ne?

Ne, ne, ne. Mně podobné hodnocení věcí a lidí přijde takové absurdní. Ne že bych to nedělal jen z toho důvodu. Ono mě to i zdržuje. (smích)

Počítáte vy naopak takzvané like, co dostáváte?

Nepočítám. Jen je vidím, kolik jich mám.

Čtete internetové diskuse?

Jo, občas jo. Nenechám se ale rozhodit nějakým anonymem na internetu.

Když vám píšou lidé osobně. Je to spíš hezké, či nehezké?

Hm, musím zaklepat, že je to zatím vše v pozitivním směru. Když píšou nějakou kritiku, nejde o tu prvoplánovou kritiku typu: seš blbec..., ale je to něco smysluplnějšího.

Televizní kariéru jste začínal v úspěšném seriálu Vyprávěj.

To mi bylo dvanáct let.

Co se od té doby ve vašem životě změnilo?

Jsem dospělý, tedy věkem. Žiju sám. Bez rodičů. Začínám víc poznávat sám sebe, co mě baví, co chci dělat, čemu se chci věnovat.

Měl jste vůbec dětství? Pubertu?

Měl. Obojí. Dětství? To nebylo asi to klasické. Odbíhal jsem na natáčení. Jak z táborů, tak z běžného života. A puberta? Ta byla trochu tvrdá. Točil jsem. A do toho ta puberta... Když se to spojilo, mohl jsem někdy působit namyšleně, možná jsem i byl... Teď už je to snad pryč.

Do kin jde koncem října film Zlatý podraz. Vy jste sám hrál basketbal, co jsem našla. Je to pravda?

Na základní škole, v rámci tělocviku. Házeli jsme míčem na koš.

Takže jste se do koše trefil? Předpoklad k tomu jste měl?

Ne. Ne, ten basketbal probíhal jen v rámci tělocviku. V rámci toho, abychom dělali nějakou tělovýchovu. Rozhodně nešlo o nějakou výuku basketbalu. Na film jsem tam trénoval rok, tedy spíše tři čtvrtě roku.

Záběr z natáčení. Na snímku zleva režisér Radim Špaček, herci Zdeněk Piškula, Simona Lewandovská a Filip Březina.

Záběr z natáčení. Na snímku zleva režisér Radim Špaček, herci Zdeněk Piškula, Simona Lewandovská a Filip Březina.

FOTO: BUC-FILM - Patrik Nguyen

 

Zůstal vám pak tenhle sport takzvaně do života?

Ano, baví mě. Chodím si ho minimálně jednou týdně zahrát.

Na filmu se podíleli i profesionálové, basketbalisti. Co vám, hercům, vytýkali, a co naopak ocenili?

Kupodivu nás ti pánové chválili. A říkali, že nám to jde. A na to, že jsme na to měli rok, ani ne, tak jsme se to naučili dost dobře. A ještě k tomu kamera zachytí to, co má, to, co nemá, nevezme. Takže ono se to nějak na konec vykrystalizuje.

Video

Zdeněk Piškula vypráví o hudbě, sociálních sítích a o lajkování

 

Co jste věděl o této slavné generaci před tím, než jste začal natáčet, nebo si přečetl scénář?

A té basketbalové? O roce 1948? Nic.

Nic jste se nedozvěděl ani ve škole?

Nic. Vůbec nic. Ve škole se nevyučuje o tom, že naši basketbalisti byli mistři Evropy. Takže to jsem netušil.

Zdeněk Piškula

Zdeněk Piškula

FOTO: Buc Film

 

Natáčel jste se zraněným kotníkem, který jste si prý poranil ve StarDance. Tu jste také vyhrál. Budete se na ni dívat i letos?

Budu se dívat, to je jasné. Ale k tomu kotníku. To se nestalo ve StarDance, ale už před touhle soutěží... Kotník jsem pak tejpoval. Nicméně já mám obecně s kotníky problém. Na každé noze jsem měl nějak každý zvrtnutý snad šestkrát... Mám tedy kolem nich značně vytahané vazy.

Herec Zdeněk Piškula a tanečnice Veronika Lálová

Herec Zdeněk Piškula a tanečnice Veronika Lálová

FOTO: Právo

 

Komu fandíte ve StarDance?

Nikomu. Až někoho uvidím, najdu si favorita. Předem nemám nikoho vybraného.

Budete pak svému favoritovi posílat esemesky?

No, uvidíme, zda mě někdo zaujme tak, že mu tu esemesku pošlu.

Od poloviny října hrajete v Divadle ABC v Praze. Co mi řeknete k téhle inscenaci, která se jmenuje Moře?

Konkrétně moje postava ji celou otvírá tím, že přijede do pobřežního městečka v Anglii, lodí. A na té lodi má ještě jednoho svého kamaráda, Colina, který si má brát místní slečnu, neteř jedné bohaté dámy. Ale ta loď se převrhne. A teď je otázka, jestli já jsem toho Colina nechal utopit, nebo jestli jsem mu nějak mohl pomoct, protože ta moje postava na něj dost žárlí. A ten Colin je pořád ve všem lepší než ta moje postava, která se jmenuje Willy Carson. Je to taková hra, v níž chceme ukazovat různé podoby strachu.

Jaké jsou ty vaše strachy?

(Smích) Premiéra, za pár dnů. (Byla 13. října – pozn. red.) Je to vůbec moje první premiéra v takovéhle roli ve velkém divadle. Hrál jsem už v menších divadlech, ale v takhle velkém pražském divadle zatím ne.

Herec Zdeněk Piškula dostal v pražském Divadle ABC zatím svou největší divadelní roli. V inscenaci Moře.

Herec Zdeněk Piškula dostal v pražském Divadle ABC zatím svou největší divadelní roli. V inscenaci Moře.

FOTO: Archiv Městských divadel pražských/Patrik Borecký

 

Když vás tak poslouchám, přijdete mi dost zrychlený. Ve dvaceti máte za sebou dost slušnou kariéru. Zpíváte. Tančíte. Nechybí vám normální život?

A co je normální život?

Já nevím. Já jsem ve dvaceti chodila na přednášky. Řešila jsem, kam večer půjdu na víno.

No to já taky chodím na přednášky. Ale nic nestuduju... Zatím vysokou ani nezvažuju. Nejsem studijní typ. Občas si spíš zajdu na nějakou přednášku v rámci nějakého duchovna nebo nějaké politické situace a tak.

V rámci studií duchovna jste vyrazil do Asie. Chystáte něco podobného?

Konkrétně jsem nedávno vyrazil do Indie. Do Himalájí... Teď bych se rád věnoval divadlu, herectví a dejme tomu bych rád někdy v zimě někam vyrazil, ohřát si kosti. A ten cíl? Záleží na tom, zda chci zamakat, nebo se jen válet na pláži a surfovat.