Patřil k zakladatelům skupiny Sedm v říjnu, jejímiž dalšími členy byli například malíři Josef Liesler či Zdeněk Seydl. K jeho hlavní disciplíně vždy patřila originálně pojatá zátiší. Právě v nich dokázal překonat jejich klasickou formu, když ji protkl moderním estetickým výrazivem. Strnulost seskupených neživých předmětů v prostoru dokázal povýšit symbolickými odkazy a přesahy za běžnou hranici vnímání.

Zatímco jeho malířský kolega Josef Liesler vytvářel spíše okázalé surrealistické kompozice téměř divadelního charakteru, Paderlík tíhl k civilnějšímu výrazivu, ke každodenním krásám obyčejných věcí, zjevujících se v pokojích či ateliérech. Dobrým příkladem jeho malířských fantazií je akryl Zátiší s kočkou a třešněmi. Strakatá micka sedí na kubisticky hranatém parapetu okna a hledí do blankytu oblohy tam venku. Je však vidět zezadu, takže nikdo neví, co ji v plenéru zaujalo.

Bílý talíř s rudými třešněmi, krabička sirek, noviny a modrá obálka s malířovou adresou i jménem jsou sice vizuálně v prvním plánu, ale hlavní ideu vyjadřuje domácí mazlíček.

Podobně působí obraz, na kterém je v hlavní roli kočka mourovatá, přičemž stafáž jí dělá rozkrojený meloun, váza s květinami a další potištěný papír.

V obou případech otevírá prostřednictvím očí zvířete malíř okna do vnějšího světa. Co v něm kdo spatří, co naopak pomine, to už je pouze na něm. Totéž by se dalo říci s trochou nadsázky i v případě jeho aktů. Ty jsou postavené na výrazném kontrastu černé linky a bílého podkladu. Smyslné křivky dam a dívek tímto způsobem získávají na ještě větší dráždivosti. Jejich hýždě, ňadra, klíny, nohy či vlasy atakují pozorovatele opravdu silně.

A na každém opět je, jak chce prezentovanou nahotu vidět, případně chápat.

Je trochu s podivem, že autor, který patřil k významným osobnostem našeho výtvarného umění jak ve třicátých a čtyřicátých letech, a pak především v poválečném období, neměl do této doby reprezentativní prezentaci svých děl. Tato retrospektivní výstava by to měla, aspoň zčásti, napravit.