O Krieglovi chystá také film. Hlavní roli v něm vytvoří Tomáš Töpfer, Krieglovu manželku Rivu bude hrát Taťjana Medvecká a Gustáva Husáka Miroslav Donutil.

Román Ivana Fíly Muž, který stál v cestě se za několik týdnů stal bestsellerem. Stejnojmenný film by chtěl autor začít natáčet na jaře, a tak už vyrazil na obhlídky. Z cesty na Ukrajinu se vrátil s unikátním svědectvím. V rozhovoru vypráví o překvapivém setkání v místě, kde Sověti v roce 1968 drželi v zajetí Alexandra Dubčeka, Františka Kriegla a další čtyři československé politiky, než je převezli do Moskvy.

V srpnu 1968 jste byl ještě dítě. Jak jste tehdejší události vnímal? A kdy jste si poprvé všiml Františka Kriegla a začal o něm víc přemýšlet?

Tehdy mi bylo 11 let a měl jsem hlavně strach z tanků, které jsem viděl naživo poprvé. Pak přišla normalizace, studoval jsem na gymnáziu, a to už se sháněly pravdivé informace těžce. Začal jsem poslouchat Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Díky nim jsem se v roce 1977 dozvěděl o Františkovi Krieglovi. Byl mezi prvními, kdo podepsali Chartu. Plnou pravdu o invazi do Československa jsem ale zjistil až v emigraci.

Kdy vás napadlo natočit o Krieglovi film?

S tématem za mnou přišel před dvěma lety producent Miloš Šmídmajer. Souhlasil jsem, ale taky jsem ho hned varoval. V té černobílé antikomunistické náladě, která tu dnes vládne, hrozí, že film někteří lidé šmahem odmítnou, protože Kriegel byl dlouho přesvědčený komunista a v roce 1948 se stal – shodou okolností a na poslední chvíli – zástupcem velitele Lidových milicí. Už se kvůli tomu před pár lety rozpoutala diskuze, kdy se hlasovalo o záměru udělit mu čestné občanství Prahy 2 a těsně to neprošlo. A tehdy se debatovalo právě o tom, jestli svým hrdinským postojem v Moskvě dostatečně odčinil, na čem se podílel v roce 1948. Úspěch knihy naštěstí tyto obavy nepotvrdil, naopak, kniha nám otevřela dveře pro úspěšnou realizaci filmu.

Jak vy vnímáte jeho angažmá v době, kdy komunisté v Československu přebírali moc?

Když chceme nezaujatě posuzovat jeho tehdejší postoj, musíme se nejdřív vžít do té doby. Dlouho jsem rešeršoval a vedl desítky rozhovorů s pamětníky. Dokonce jsem našel i lidi, kteří byli v roce 1948 přesvědčení komunisté, jako byl on sám.

Od konce 20. let, kdy svět postihla hospodářská krize, se společnost začala přiklánět k levici, a to včetně významných světových intelektuálů. Kriegel vstoupil do komunistické strany v roce 1931. Potom devět let bojoval proti fašismu! V roce 1936 odešel jako dobrovolník do Španělska, kde působil v občanské válce jako frontový lékař. Když později Japonci napadli Čínu a zmasakrovali během několika týdnů tři sta tisíc lidí, Kriegel tam odjel a stal se smluvním lékařem americké armády. Za těch devět let strávených na bojištích viděl strašlivé věci. O dění v Sovětském svazu, o hrůzách, které tam rozpoutal Stalin, se ale tenkrát ještě moc nevědělo.

Pak skončila válka a téměř půlka národa byla přesvědčena, že jedině komunisté jsou schopni definitivně skoncovat s fašismem a antisemitismem. Před válkou měla KSČ třicet tisíc členů, po válce už to byl více než milión. Není divu, že za takových okolností zůstal Kriegel věrný svému předválečnému ideálu.

František Kriegel

František Kriegel

FOTO: ČTK

Co ho přivedlo do politiky?

Lákal ho tam Antonín Novotný. Kriegel odmítal, chtěl zůstat lékařem. Nakonec ho Novotný získal slibem, že když komunisté vyhrají volby, bude moct uskutečnit svůj velký sen. Vytvořit systém bezplatného zdravotnictví pro všechny. Později ho pak pomáhal budovat také na Kubě, kam ho pozval Che Guevara a kde působil jako poradce vlády pro zdravotnictví.

Jak se ale jako lékař a humanista vyrovnával s diktaturou, s politickými procesy?

Už v létě 1948 poznal, že režim se vydal špatným směrem, šel za Gottwaldem a řekl mu: „Přece nemůžete jednat s lidmi jako s dobytkem.“ Začátkem 50. let přišly antisemitské čistky. Kriegel byl původem Žid, a tak byl sesazen z funkce náměstka ministra zdravotnictví a potom pracoval jako závodní lékař v Tatrovce. Od oprátky ho zachránil Novotný. V roce 1960 odešel na Kubu, kde zůstal čtyři roky. Od původní myšlenky, že může fungovat vláda jedné strany, se časem odpoutal. Svůj omyl si definitivně uvědomil právě v roce 1968.

Jak ve srovnání s ním vnímáte Alexandra Dubčeka? V Moskvě se všichni podvolili. Jedině Kriegla nezlomili.

Byla to jednoznačně zrada. Od všech, zejména však od Ludvíka Svobody, který byl už za války agentem NKVD. Po návratu z Moskvy do Prahy mohli svůj kapitulační podpis odvolat a odstoupit. Jenže oni chtěli zůstat ve funkcích a křečovitě se drželi u moci, i Dubček, který později dokonce podepsal tzv. pendrekový zákon a tím definitivně zradil své ideály z jara 1968. Jen Kriegel ukázal, jak je možné se zachovat. On je příkladem, jak se s tím vypořádat. Bez výmluv.

Nejdřív jste napsal scénář, teď i román. Na film se teprve chystáte. Většinou se ale setkáváme s knížkami, které vznikly podle úspěšných filmů. Proč ta vaše vyšla už teď?

Chtěl jsem, aby tady byla aspoň kniha, kdyby se nepovedlo realizovat film. Ještě nám na něj chybí asi patnáct miliónů, které snad díky úspěchu knihy seženeme. Pravda ale je, že mě taky nakopla a zároveň ohromně inspirovala krásná esej Václava Havla, Přemýšlení o Františkovi K., kterou napsal v roce 1988 ke Krieglovým nedožitým osmdesátinám. Na jejím konci si přál, aby o Krieglově životě jednou vznikla napínavá a seriózní kniha. Už je to třicet let – a nikdo jiný se toho zatím neujal.

Do jaké míry vycházíte v románu ze scénáře?

Je to samostatné dílo, které má se scénářem společný příběh, ale ne formu. V beletrii se musíte víc rozepsat. Což byla výhoda, protože jsem se mohl více přiblížit myšlení všech protagonistů. Pečlivě jsem studoval například dokumenty z těch několika dní, které strávili v Moskvě a uvažovali, jestli ten potupný dokument podepíšou, nebo nepodepíšou. Každý z nich tam prožil obrovské vnitřní drama – a všichni se, až na Kriegla, zlomili. Na základě všech rešerší jsem si vytvořil jakési psychogramy, podle nichž jsem potom ty postavy a příběh psal.

Jak jste se vyrovnal s tím, že píšete beletrii o citlivém tématu z nedávné historie, kdy může záležet na každém detailu?

Chtěl jsem ten příběh v první řadě napsat formou, která bude přístupná všem. Aby z něj každý pochopil, jak to ve vysoké politice chodí, aby mohl porozumět myšlení lidí, kteří v ní působili a rozhodovali. Musel jsem si tedy najít vhodný přístup, abych nelhal, ale aby to zároveň bylo napínavé a četlo se to jedním dechem. V některých pasážích jsem proto použil uměleckou licenci.

Kvůli filmu jste byl nedávno na obhlídkách na Zakarpatské Ukrajině, kde Kriegla a ostatní během srpnových událostí Sověti drželi v zajetí. Jak vaše výprava dopadla?

Zatím jsme hledali motivy. Zakarpatská filmová komise také uspořádala seminář, kde jsem mluvil o Krieglovi. Na jeho konci mě čekalo obrovské překvapení. Přišel za mnou jeden novinář z Užhorodu a povídá: „Rozuměl jsem všemu, co jste říkal, ale jednu věc jste řekl nepřesně. Když Dubčeka přivezli, neměl zavázané oči. Měl tmavé brýle.“ Zeptal jsem se, jak může znát takový detail. A on na to: „Můj strýc Dubčeka věznil. Domlouval jeho převoz do Moskvy.“

To je až neuvěřitelné. Nebyla to jen nějaká pohádka?

Ne, kdepak! Nebylo vůbec pochyb, že mluví pravdu. On mi dokonce slíbil, že mi ta místa, kam Sověti Dubčeka a ostatní zavřeli, ukáže. Vzal mě pak za Užhorod, do hor. A teď si to představte: Jedete, pak opustíte nějakou vesnici, ztratíte signál a dál už tam není vůbec nic, jen les. Najednou přijde dlouhatánská zeď a za ní vykukuje střecha vily. Otevře se brána a tam stojí člověk, něco přes padesát, který mluví perfektně slovensky. Vila, kterou kdysi stavěli pro Chruščova, dnes patří jednomu oligarchovi, který sedí jako poslanec v ukrajinském parlamentu, a člověk, co mu ji spravuje, není žádný sluha. I on je velice bohatý.

Byl ochotný s vámi mluvit?

Ano, bylo to předem dohodnuté. Chtěl jsem, aby mi vyprávěl, jak to bylo s Dubčekem. A on povídá: „No tam u vás neříkají úplnou pravdu. Máte to zkreslené. My ho sem nepřivezli hned.“

Já na to – jak to myslíte, kdo? „No my, ti naši…“

To jsem si tedy vyložil tak, že nejspíš myslel „naši kolegové z KGB“. Pokračoval: „Byli u toho ještě tři Češi ze StB, kteří ho doprovázeli. Nepřivezli ho hned sem. První noc byl v kamenolomu. Až do svítání.“

O třech estébácích se u nás opravdu nikde nepíše a ostatní souhlasí s Dubčekovými vzpomínkami. Potom jsme jeli ještě hlouběji do lesů. Stála tam další vila s obrovským pozemkem, kde byli uvězněni Smrkovský, Šimon, Špaček, Černík a chvilku i Kriegel, ale toho pak oddělili. V lese jsme viděli polorozpadlou chatrč, kam ho prý strčili. I to souhlasí. Kriegel si psal rukopisné poznámky. V nich se zmiňuje, že ho několik hodin drželi v nějaké malé chatrči.

Během toho, co se smrtí smířeného Dubčeka drželi v kamenolomu nedaleko Užhorodu, uvrhli Kriegla do této chatrče hluboko v karpatských lesích.

Během toho, co se smrtí smířeného Dubčeka drželi v kamenolomu nedaleko Užhorodu, uvrhli Kriegla do této chatrče hluboko v karpatských lesích.

FOTO: archív Ivana Fíly

Zjistil jste ještě něco?

Svědectví toho novináře, ale i dalších, podle mě potvrzuje, že Sověti neměli žádný záložní plán pro případ, že jim to v Praze 21. srpna nevyjde. Invaze měla být hned tu noc schválena jako bratrská pomoc proti kontrarevoluci. Ale ono se jim to zhroutilo hned na začátku. Předsednictvo ÚV KSČ invazi odsoudilo, vypukl chaos, nikdo nevěděl, co se bude dít. Tak prostě sebrali vzpurné představitele státu a odvezli je. Nejdřív do Polska, potom na Ukrajinu.

Tenkrát v budově oblastního výboru KS Ukrajiny v Užhorodu měli telefon, který vedl přímo do Kremlu. Stačilo jen zvednout sluchátko a spojovatelka přepojila na Brežněva. Strýc toho novináře, jmenoval se Ilnyckij, byl 1. tajemníkem oblastního výboru KS. Dojednával přímo s Brežněvem, co se stane s Dubčekem. Podle toho, co mi ten novinář řekl, je zřejmé, že v Kremlu nevěděli předem, co budou dělat. Řešilo se to postupně.

To setkání v lesích jste popsal dost sugestivně. Nebudí zrovna dobré pocity...

Mě z toho mrazilo. Nejen z těch dávných událostí, co se tam odehrály. Když jsem viděl ty lidi, jejich vazby do minulosti... Všechno to bylo takové divné... A na konec vám ještě v tom bývalém Dubčekově vězení řeknou: „Hlavně se v tom už moc nešťourejte a nechte to tak, jak to je! A sem už jezdit nemusíte. My vám stejně nepovolíme tady točit.“

…tak teď na mě ten příběh působí ještě zvláštněji…

Je z toho myslím jasně vidět, jak bývalé komunistické struktury jdou stále dál. Získaly kapitál a teď tahají za nitky v politice. Podobné je to i u nás, i když asi v menším měřítku. Vždyť máme premiéra, který je miliardářem, a navíc soud konstatoval, že byl agentem StB. Je to nebezpečná situace, přibližuje nás to putinovskému režimu.

Dnes nám sice nehrozí fašistická nebo komunistická totalita jako před lety, ale autokracie ano, a na to si musíme dát pozor. Jakmile se totiž dostane kapitál k přímé moci a na klíčové pozice dosadí svoje lidi, prakticky zmizí opozice. Když ovládne i média, zmizí kritičtí novináři. Ztratí se kontrola nad systémem, ztratí se podstata demokracie. I proto je ta kniha o Krieglovi tak důležitá, proto za ni a ten film tak bojuji. Když si ji člověk přečte, zjistí, jak se dějiny stále opakují, jen v jiné formě.