Album vyšlo ke stému výročí vzniku Československa. Bylo by i v případě, kdyby se letos nepřipomínalo?

Plachetka: Myslím si, že ano, protože je na něm repertoár, který si zaslouží být natočen a současně se netočí tak často, jak bychom si s Kateřinou přáli. Když jsme projekt vymýšleli, rodil se nezávisle na výročí vzniku Československa. Teprve když se ukázalo, že ho budeme moci vydat v roce 2018, řekli jsme si, že mu ho věnujeme.

Proč árie z oper Smetany a Dvořáka nevycházejí tak často?

Plachetka: Podobné cédéčko zatím nevyšlo, protože kombinace mužského basbarytonu a ženského sopránu není až tak tradiční. Český rozhlas tyto árie a dueta natáčí průběžně pro své potřeby a do archívu, ale pokud jde o alba, spíše vycházejí reedice nahrávek ze sedmdesátých a osmdesátých let. Podobnou té, kterou jsme natočili my, u nás ale minimálně od devadesátých let nezrealizoval nikdo.

Kněžíková: Obecně se tu operní árie natáčejí málo. V současnosti se vydavatelé spíše orientují na nahrávání raritních kousků. Ty klasické v novém podání moc nevznikají. Důvodem může být i to, že si je málokdo troufne nahrát, protože starší záznamy jsou legendární a výborné.

Plachetka: Kompletní opery natáčel v minulých letech Jiří Bělohlávek v Londýně. Nepamatuju si však, kdy u nás naposledy vyšla například nahrávka Prodané nevěsty. V celosvětovém měřítku se také točí výrazně méně, ale tvůrci snáze obhajují nové nahrávky známých oper.

Kněžíková: Podle mě je také důležité, aby ti, kteří nahrávky operních árií či celých oper produkují, měli chuť v nich zakonzervovat vývoj pěvců. Existují záznamy zpěvu například Bena Blachuta v mládí, ve středním věku, ve věku starším a nejstarším. Nevidím důvod, proč by se to dnes nemělo dít třeba v případě Richarda Samka, Pavla Černocha, Adama Plachetky nebo Kateřiny Kněžíkové. Postrádám o to u nás ze strany producentů zájem.

Plánovali jste od začátku natočit jen árie a dueta Smetany a Dvořáka?

Kněžíková: Původně byl rozptyl autorů větší. Chtěli jsme trochu nahlédnout do archívů a nabídnout i méně známé árie. Nakonec jsme se ale rozhodli pouze pro Smetanu a Dvořáka, protože z jejich děl jsme si toho vybrali nejvíc. Od ostatních jsme měli pouze po jedné, maximálně dvou áriích a přišlo nám, že by to byl dramaturgický guláš.

Podle jakého klíče jste si z děl obou českých velikánů vybírali?

Kněžíková: Kromě toho, že jsme si vybrali árie, které máme rádi, jsme také přihlíželi k tomu, abychom vybrali takové, které jsme si zatím nemohli na jevišti zazpívat. Pro mě je to vůbec první cédéčko, takže jde ve všech případech o srdcové záležitosti. Nahrát například árii Mařenky z Prodané nevěsty byla má velká touha. Obecně pak toužím po tom, zazpívat si na jevišti každou roli ze Smetanových oper, která v daném období bude odpovídat mému hlasu.

Plachetka: Výběr repertoáru pro mě byl obtížnější, protože už jsem v roce 2014 vydal živou nahrávku Smetanových árií s Robertem Jindrou a Filharmonií Bohuslava Martinů ze Zlína. Vybral jsem tenkrát ty, na které jsem si v té době troufal. Protože jsem nechtěl repertoár opakovat, při výběru na album „Každý jen tu svou…“ jsem vycházel z toho, co jsem ještě nenatočil. Zjistil jsem ale, že toho není mnoho.

Občas jsem sáhl i trochu mimo svůj hlasový obor, bylo to příjemné zpestření. Árie Kecala a Vodníka jsem si natočit chtěl, i když mi asi bude spousta lidí říkat, že jsem je ještě neměl realizovat. Jsou pro mě, ale na celou roli bych si v operním provedení ještě netroufl. To jsou však dvě rozdílné věci.

Lze si představit, že repertoár z vašeho nového alba zazní 28. října při příležitosti oslav vzniku Československa. Existuje takový plán?

Plachetka: Posluchači si budou muset počkat trochu déle. Chystáme další koncert pro Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Uskuteční se příští rok v únoru v Praze na Žofíně a na něm bychom repertoár z alba rádi představili naživo.