Klíčová je výrazná, často až rozčilující barevnost jeho děl. Jako by do nich chtěl napěchovat co nejvíc informací atakujících posluchačovy vizuální detektory. Jenže toto barevné pronikání prostoru může plně fungovat pouze v těsné koexistenci s totální dynamikou figur. Je lhostejné, jestli v jejich rolích vystupují opravdoví lidé či kusy nábytku na čtyřech nohách a s otevřenými šuplíky.

Ty vstupují do prvního plánu razantně přesto, že se velmi často hrbí, lezou po kolenou, válí se na zemi a pitvoří. Jejich modrá, žlutá či zelená těla vyplňují prostor a květiny či padající déšť, které je obklopují, jim dávají další smysl.

Tři tučná ženská těla se koupou v rudé hmotě a šikmo na ně dopadají různobarevné čárky symbolizující kapky vody. Jejich závoj vytváří i dojem toho, že dominy se vystavují za skleněnou stěnou plnou škrábanců či čar křídou.

Cyklus olejů Zahrada I, II a III si pohrává s jedním tématem. Tři holé hlavy hledí z obrazů velkýma zelenýma očima. Za jejich zády rozkvétá pohádková zahrada plná fantaskních květů. Žlutozelená verze připomíná jarní rozpuk, blankytně modrá letní ráno a oranžovožlutá nostalgický podzim.

Olej Zrcadlo II (Dialog) staví proti sobě dvě červené postavy z profilu, kterým z rukou, nosu, úst a brady lezou jakási chapadla, jež je pojí v jedno tělo i jednu duši.

Ačkoli Jiří Sopko přiděluje svým figurám často až absurdní role a klade je do zvláštních světů, je z vyznění každého díla jasné, že jsou to pro něj pozitivní hrdinové.

Neponižuje je, nesráží až na dno, má je naopak rád a dává na srozuměnou, že vše dobře dopadne.