O Palachovi jste napsala text ještě v dobách disentu. Proč?

Text jsem psala v lednu 1989, když propukl Palachův týden. Jezdili jsme předtím o výročí do Všetat na hřbitov, bylo nás pár a policie nás obvykle sebrala už na nádraží. Z ledna 1989 mi zůstal mimořádný zážitek. Chystali jsme se, většinou mluvčí Charty 77, na Václavské náměstí, měla jsem tam o Palachovi promluvit, a zřejmě na udání agenta Zifčáka nás ještě před domem zatkli. Drželi nás celou noc na policejní stanici, kam přiváželi v poutech prokřehlé mladé lidi, až na kůži zmáčené vodními děly, odhodlané a nevystrašené.

A ten text?

Článkem jsem si chtěla vysvětlit, proč a jak se Jan Palach během dvaceti let normalizace stal výzvou k odbojnému jednání. Vyšlo mi, že nadčasová byla hluboká a jedinečná etika jeho činu. Dovolte mi citát: Jan Palach vrátil etice, co je její, jedinečnost lidské volby… Někteří lidé prostě vidí dál a hloub a nepolekají se nároku, k němuž je toto vidění zavazuje.

Co má společného vaše posedlost Janem Husem a Janem Palachem?

Přidala bych ještě svatého Václava, Česká televize letos přijala můj scénář i o něm. V mé představě jsou duchovními vrcholy českých dějin. Jsou to mimořádní jedinci, kteří na sebe soustředí vypjatý moment dějin a nepolekají se rizika nebo oběti.

Svatý Václav šel do Staré Boleslavi na vysvěcení kostela, přestože věděl, že ho tam čeká nebezpečí. Jan Hus se vzpříčil proti koncilu, neodvolal, co hlásal podle Kristovy pravdy, a podstoupil smrt na hranici. A Jan Palach se stal dobrovolnou pochodní, aby přiměl k odporu zlomené elity a zklamané lidové masy.

Jsou to jedinečné činy v mimořádných dějinných situacích, skutky, které bych nazvala archetypálními, závazné vzory chování, nedostižné svou jedinečností a vytvářející etické kolektivní vědomí.

Ještě bych k nim přidala Jana Patočku, jednoho ze tří prvních mluvčí Charty 77, který zemřel po trýznivém policejním výslechu. Napsal velice slavnou a velice prostou větu: Jsou věci, pro které stojí za to trpět.

Režisér Robert Sedláček říká, že je vděčen za scénář. Zároveň dodává, že jste Palachovu dobu žila, a on, narozený tři a půl roku po jeho činu, však nechtěl být žáček naplňující nějaké teze. Měli jste snad nějak střety?

Film se míjí se scénářem v docela podstatné věci. Od původního sevřeného vyprávění Robert Sedláček rozšířil film do stran, jeho vyprávění je robustnější, ve stylu věcnější. Jedna kritička je nazvala detektivním pátráním. Chápu to jako dobovou řeč dnešního pragmatického vnímání světa, kdy je každá hodnota zrelativizovatelná, a kdy platí fakta, ne jejich výklad.

Slabostí věcného vyprávění ale je, že nevysvětlí a nepostihne nic z toho, co je převyšuje. A filmové postavě Palacha chybí etický přesah, tedy to hlavní, co vedlo Palachovo rozhodování. Film se zcela odpoutal od takzvaných tezí, pominul Palachovy filozofické úvahy o myšlenkové proměně světa, přešel jeho umanutost dobrat se původu a podstaty věcí i událostí, vypustil celou duchovní část Palachovy osobnosti. V tom se rozchází i s jedinou celistvou Palachovou podobou v Ledererově knize o něm.

Tedy cosi z možného poselství chybí…

V dějinách je okamžik, kdy se musí něco stát. To je autentická Palachova věta. V měsících dějinného zlomu si dost trýznivě řešil, co může a má udělat jednotlivec, když zradí elity a ochabnou masy, a pod tlakem zklamání se rozhodl vzít na sebe tíhu dějin. Nic míň jeho skutek neznamená.

Je to čin, který nutně předcházela myšlenka, tedy teze, chcete-li. A bez ní film namísto katarzí končí výstrahou spálené tváře.

Takže je to spíš otázka než odpověď.

Zarazil mě výrok představitele Palacha Viktora Zavadila, že film v něm zanechal zmatek. Řekl: „Kluk se zabil pro určitou věc, což mě přivedlo k úvaze, jestli vůbec má můj život nějaký smysl a účel.“

Každá doba a každý tvůrce má právo na vlastní výklad historických událostí i mimořádných osobností a činů. Sedláčkův výklad asi citlivě reaguje na styl a způsob života a životní filozofii současníků, chce Palacha především přiblížit. Jeho Palach, zobyčejnělý a zpřítomnělý, by se však ve skutečném životě neupálil. Spokojil by se s účastí na studentské stávce a dodnes by na ni vzpomínal jako na zážitek statečnosti svého mládí. Teď také cituji ze svého článku z roku 1989.

Mluvili jsme spolu i v době Svobodovy režie husovské trilogie. I on razil vlastní představu. Se kterým režisérem se vám nejlíp spolupracovalo? Nebyl to snad Zdenek Sirový při Smuteční slavnosti?

Pracovala jsem celkem s devíti režiséry a mé zkušenosti jsou různé. Se Zdenkem Sirovým jsme měli téměř shodné estetické vidění a scénář jsme psali spolu. Byl to můj první film a jeho příběh jsme vydělovali z mnohem širšího rozsahu románu. Skvěle jsme si rozuměli s Hynkem Bočanem při Přítelkyních z domu smutku. Scénář psal hlavně Václav Šašek, já doplňovala, co není v knize, a Bočan oproti atmosféře scénáře situace silně vyostřil a zvýraznil jejich výpověď.

Má obecná zkušenost je taková, že zatímco scenárista bezvýhradně ctí postavy a příběhem míří k jejich výkladu, režisér dává přednost obrazové a situační údernosti samotného příběhu. Scénář je vždycky jen podnět a může se s filmem minout. Záleží na tom, jak rozdílné nebo sobě esteticky blízké tvůrčí osobnosti se sejdou.

Co přejete filmu na cestu k divákům?

Film má velkou diváckou šanci. Je to první film přímo o Janu Palachovi, a už tím by mohl zaujmout. Robert Sedláček v něm shromáždil všechny dostupné a různorodé pohledy na mladého muže, který dvakrát svým činem zasáhl do českých dějin, a vypráví jeho příběh vstřícně, dramaticky a překvapivě.

Film je záležitost společenská, je to dítě ducha doby, v níž vzniká, a myslím si, že Sedláčkův obraz, výklad a způsob vyprávění by mohly být blízké současnému filmovému nebo televiznímu vnímání. I filmoví kritici zatím o filmu víc přemýšlejí, než že by o něm pochybovali.