Spiknutí proti prezidentovi? Obětí nebyl Zeman, ale Svoboda

Publikace Radima Panenky a Luboše Procházky se vrací do podzimu 2021, kdy byl prezident Miloš Zeman 48 dní hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici, aniž by byli další ústavní činitelé a veřejnost informováni o jeho diagnóze. Snahu předsedy Senátu Miloše Vystrčila zjistit Zemanův zdravotní stav, aby v případě jeho dlouhodobé neschopnosti vykonávat úřad mohl být aktivován článek 66 Ústavy, podle něhož si v takovém případě rozdělí pravomoce hlavy státu další ústavní činitelé, interpretují autoři jako spiknutí, ve kterém údajně hráli temnou roli šéf BIS Michal Koudelka, předseda ODS Petr Fiala a další politici.

Žádné důkazy o spiknutí však kniha samozřejmě nepřináší. Pokud bychom nějaké spiknutí proti naší hlavě státu hledali, museli bychom se vydat v čase o půlstoletí nazpět. Tehdy byl spiknutím nejvyšších funkcionářů KSČ prezident Ludvík Svoboda nejprve udržován ve funkci proti své vůli a později sesazen.

Když na konci března 1968 prosadilo vedení komunistické strany do čela státu Ludvíka Svobodu, slibovalo si od dvaasedmdesátiletého armádního generála, že svým morálním kreditem a slávou zaštítí chystané reformní kroky. Podle prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka měl Svoboda „jezdit na shromáždění po celé republice“ a „mluvit a besedovat s lidmi, vysvětlovat novou politiku v duchu akčního programu a využívat svou vážnost a autoritu“.

Tak tomu v prvních měsících Svobodova úřadování i bylo. Sovětská invaze v srpnu 1968 však vše změnila. Z muže, který měl být maskotem, se stal jeden z nejdůležitějších politických hráčů. Svoboda v Praze odmítl jmenovat tzv. dělnicko-rolnickou vládu složenou se sovětských agentů, a odjel krizi řešit přímo do Moskvy. Měl hlavní podíl na tom, že se Sovětům podařilo dostat ze slepé politické uličky. A výrazně akceleroval kariéru Gustáva Husáka, kterého přizval do své delegace.

Po podpisu moskevského protokolu, kterým reformní vedení KSČ kapitulovalo a zavázalo se vyhovět sovětským požadavkům, vytvořili Svoboda a Husák politický tandem. Svoboda pomohl Husákovi v dubnu 1969 ovládnout komunistickou stranu a o několik měsíců později podepsal nechvalně známý obuškový zákon. Místo vděku se však ze strany Husáka, žárlícího na jeho popularitu, dočkal jen intrik. Na přelomu let 1969 a 1970 byl rozpuštěn Svobodův poradní tým, který byl dle Sovětů příliš liberální. A o dva roky později Husákovo stranické vedení zakázalo vydat druhý díl prezidentových vzpomínek. Ludvík Svoboda se stal loutkou normalizačního vedení komunistické strany, kterou režim používal zejména k reprezentaci v zahraničí.

Vypětí let 1968/1969, vyčerpávající zahraniční cesty (navštívil např. Japonsko nebo dvakrát Írán) i Svobodův vysoký věk – v době zvolení byl nejstarším československým prezidentem – se projevily na jeho zdravotním stavu. V červnu 1972 postihla Svobodu během recepce na počest indické premiérky Indíry Gándhíové mozková mrtvice a v následujících měsících další výpadky. Svoboda již dříve trpěl nedoslýchavostí, poruchu sluchu mu způsobil za války hluk dělostřelectva. A také bolestmi páteře, které tlumil vysokými dávkami analgetik.

Počátkem roku 1973 napsal Ludvík Svoboda Gustávu Husákovi, že již nechce kvůli špatnému zdravotnímu stavu kandidovat. Šéf strany si byl vědom toho, že ve vedení nepanuje shoda o Svobodově nástupci, a s pomocí Sovětů – do Prahy za tímto účelem přijel dokonce předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, tedy formálně nejvyšší sovětský státní představitel, Nikolaj Podgornyj – Svobodu přemluvil k další kandidatuře.

Autor nejnovějšího Svobodova životopisu Jiří Fidler si povšiml, že Svobodovo druhé zvolení v březnu 1973 dost připomínalo Masarykovo čtvrté zvolení v roce 1934. Masaryk i Svoboda byli ke kandidatuře dotlačeni svým okolím, protože nebyla politická shoda na jejich nástupci, přestože oběma dvěma zdravotní stav fakticky znemožňoval nejvyšší úřad zastávat. Masaryk prošel krátce před volbou záchvatem mrtvice, nedokázal číst ani psát a měl problémy i s mluvou a pohybem. Oba měli potíž s uvedením do funkce: Masaryka museli při příchodu do Sněmovny podpírat a napovídat mu formuli prezidentského slibu, Svoboda zase během celého ceremoniálu seděl, prezidentský slib za něj pronesl místopředseda Federálního shromáždění a on jej pouze stvrdil jednoslovným „slibuji“. Masaryk i Svoboda po svém posledním zvolení výrazně omezili své aktivity.

O tom, že prezident není zdravotně v pořádku, mohla veřejnost jen spekulovat na základě toho, že na Nový rok 1974 osobně nepřednesl tradiční poselství. V březnu pak Svoboda onemocněl s močovými cestami a musel na tři týdny do Státního sanatoria (Sanopz). Týden po propuštění, 25. dubna 1974, však musel být znovu hospitalizován s mnohem vážnější diagnózou: oboustranný zánět plic a pohrudnice a plicní embolie. Podle historika Michala Macháčka se prezident po aplikaci těžkých sedativ ocitl dokonce v kómatu. Lékaři příliš nekomunikovali ani s prezidentovou rodinou, teprve po několika týdnech přijal Svobodovu manželku a dceru ředitel Sanopzu, aby jim oznámil, že situace je beznadějná a exitus může přijít každým okamžikem. Na pokyn stranického vedení začali být oslovováni historici, aby připravili oficiální nekrolog.

Svobodova dcera Zoe ve svých vzpomínkách píše, že její matka Irena se nechtěla se situací smířit a vyslala ji do Radnice u Plzně za známou bylinářskou Boženou Kamenickou. Ta pak pro prezidenta umíchala bylinný lektvar na čištění krve. „A tak jsme si s maminkou zasedly k tatínkovou lůžku, začaly jsme mu připravovat čaj a střežily ho, aby nedostával nadbytečné léky. Stalo se, že tatínek se velmi rychle probral k životu.“

K úplnému životu, natožpak práci, se však Svoboda neprobral, přestože byl na konci června ze Sanopzu propuštěn do domácího ošetřování. Kvůli dalším zdravotním komplikacím byl již v srpnu 1974 znovu hospitalizován, tentokrát v Ústřední vojenské nemocnici, odkud byl propuštěn až koncem března následujícího roku. Právě v dlouhých hospitalizacích se Svoboda lišil do Masaryka, který byl léčen doma na zámku v Lánech a v době své nemoci alespoň omezeně úřadoval, nebo jeho okolí předstíralo, že úřaduje: zákony třeba místo vlastnoručního podpisu, kterého nebyl schopen, stvrzoval razítkem se svým podpisovým vzorem. To samozřejmě Svoboda z nemocnice nemohl, v době od 28. března 1974 ho ve výkonu funkce musela zastoupit federální vláda, respektive její předseda Lubomír Štrougal.

Po propuštění ze Státního sanatoria koncem června 1974 napsala prezidentova dcera Zoe Klusáková-Svobodová na otcovo přání abdikační list. Ani tentokrát však nebylo Svobodovu přání odejít z nejvyšší funkce vyhověno. Gustáv Husák argumentoval tím, že by Svobodova abdikace nebyla věrohodná: prezident měl tehdy problém rozpoznávat i blízké osoby, politická diskuse s ním byla vyloučena. Podstatné však bylo to nevyřčené: ve vedení strany Husák ještě neměl připravenou půdu, aby mohl prezidentskou funkci sám převzít.

Gustáv Husák od počátku normalizace lavíroval mezi dvěma křídly v předsednictvu strany: dogmatiky přímo napojenými na Moskvu, mezi které patřili třeba Vasil Biľak nebo Alois Indra, a pragmatiky jako Lubomír Štrougal, kteří dávali před ideologií přednost technokratickým řešením. Proti tomu, že by se prezidentem měl stát po Svobodovi Husák, vystupovali zpočátku i Husákovi největší spojenci jako Štrougal nebo Peter Colotka, kteří se obávali, že odchod na Hrad stranického šéfa oslabí.

Mezi členy rozhodujících stranických orgánů silně rezonoval problém kumulace nejvyšších stranických a státních funkcí, která byla v 60. letech vytýkána Antonínu Novotnému. Velkou roli hrál též nacionální faktor. V době, kdy byl Svoboda nemocný a zastupovala ho federální vláda, se také začal okrajově objevovat názor, že by se funkce prezidenta měla podle vzoru Sovětského svazu úplně zrušit, protože věci fungují i bez ní.

Husák nakonec pro svou kandidaturu získal nejen podporu Kremlu, ta byla nejdůležitější, ale také pacifikoval své největší odpůrce, kteří měli sami prezidentské ambice – jako Biľak nebo Indra. Hlavní roli v této složité politické partii nesporně hrál fakt, že ve vedení strany nebyl nikdo, na kom by se dokázala shodnout jeho většina. I pro ty, kteří ho nemuseli, byl Husák přijatelnější než jeho možní rivalové.

K rozuzlení situace došlo v květnu 1975. Protože Svobodův zdravotní stav nadále neumožňoval „věrohodnou“ abdikaci, byl narychlo přijat ústavní zákon, později nazývaný Lex Svoboda, že pokud prezident nemůže vykonávat svůj úřad delší dobu než jeden rok, Federální shromáždění může zvolit nového prezidenta na další funkční období. Nad tím, že porušuje právní zásadu zákazu retroaktivity, si tehdy nikdo hlavu nelámal.

Kandidaturu Gustáva Husáka na prezidenta navrhl na zasedání předsednictva ÚV KSČ 16. května 1975 jako „jedinou možnost“ jeho nejbližší politický spojenec Lubomír Štrougal. Z šestnácti diskutujících se pro vyslovili všichni s výjimkou Antonína Kapka, který zopakoval své výhrady ke kumulaci funkcí. Volba nového prezidenta 29. května byla pak již jen pouhou formalitou. O den později navštívil nový prezident s předsedou vlády svého sesazeného předchůdce a předali mu Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR. Svoboda v té době zřejmě již neměl potuchy, kdo a co mu to vlastně věnuje. V ústraní v kruhu rodiny pak prožil ještě další čtyři roky, zemřel 20. září 1979.

Případy zdravotních indispozic prezidentů T. G. Masaryka v letech 1934–1935, Ludvíka Svobody v letech 1972–1975 a Miloše Zemana v roce 2021 mají řadu shodných rysů, jen v případě sesazení Svobody však můžeme mluvit o jakémsi spiknutí. Všechny tři případy spojuje hlavně nedostatek pravdivých informací o zdravotním stavu hlavy státu, které dostává veřejnost. Paradoxně nejméně toho víme o nedávné chorobě Miloše Zemana.

Autor je historik