Podle jeho vlastních slov ho enormně zajímá natáčení filmů a profese režiséra u něj zkrátka definitivně převážila nad tou fotografickou. Co se týče prezentace děl, výraznou roli v ní hraje především zvolený výstavní prostor. Funkcionalistická bílá budova Mánesa, již postavili ve třicátých letech minulého století, byla vždy chápána jako prestižní místo pro výstavy. Je v ní zakletá určitá umělecká tradice i nezpochybnitelný genius loci.

Druhým kladem budovy je její architektonické řešení. Zdálky to vypadá, jako by se její bělostná masa vznášela nad Vltavou, a jejími prosklenými stěnami mohou kolemjdoucí nahlížet dovnitř.

Organizátoři výstavy toho využili a na výrazné skleněné plochy rozvěsili velkoformátové fotografie. Lidé jsou tedy konfrontováni s výrazným pohledem potetovaného filmového záporáka Dannyho Treja, který pózuje s autorovým malým synkem. Hned vedle žongluje s malým motýlkem na nose bývalá top modelka Milada Hofmanová a na druhé straně výlohy hledí do ulice hollywoodský herec Johnny Depp.

Na výstavě je i fotografie herce Dannyho Treja, jenž pózuje s malým autorovým synem.

Na výstavě je i fotografie herce Dannyho Treja, jenž pózuje s malým autorovým synem.

FOTO: Adolf Zika

Všechny snímky pocházejí ze Zikovy poslední publikace Charisma, která se zaměřuje na výrazné osobnosti. V Mánesu plní vlastně roli lákadla pro lidi k tomu, aby si našli cestu do interiéru galerie.

Dívka oblečená do stínů

Tam je v hlavní hale přivítá dobrácký pohled indiána Wilforda Parietta, jenž shlíží shora na akty rozvěšené po okolních stěnách z velkoformátového snímku.

Černobílé akty pracují především s kontrastem světla a stínu. Klasickým příkladem je dílo Shadow in the Morning Light, na kterém se nahá dívka dotýká rukou ruky jiné dívky, kterou tvoří jen černá silueta. Kompozice připomíná známou Michelangelovu renesanční fresku. Podobně je koncipována fotografie, na které světlé dívčí tělo zdobí černé dlaně s roztaženými prsty. Vypadá to, jako by byla kráska oblečená do stínů.

Autor k nahému tělu přistupuje z různých úhlů. Někde erotické křivky rozostří a zatáhne před nimi pomyslný závoj cudnosti, jinde nechá éterické krásky zapletené ve větvích stromů nebo je přinutí levitovat na římse domu nad městem, aby nakonec akcentoval napjaté svaly a dynamické křivky fragmentů figur při pohybu. Takové fotografie připomínají obrazy lidského těla od slavné filmařky Leni Riefenstahlové.

Jedna strana hlavního sálu je zaplněna polaroidovými snímky. I když mají menší formát, stojí za to je prozkoumat detailněji. Jsou totiž pomyslnou ukázkou rozličných cest, po kterých se autor vydával na lov světla i stínu, aby z nich nakonec vytvořil budoucí obraz. Najdeme mezi nimi portréty, akty, zátiší i momentky. K nejsilnějším patří ta, na které temně černá silueta elegantně jdoucí kočky kontrastuje s mříží v pozadí.

Duane Peters - legenda skateboardu a zpěvák skupiny U. S. Bombs.

Duane Peters – legenda skateboardu a zpěvák skupiny U. S. Bombs.

FOTO: Adolf Zika

Boční sál je věnován osobnostem z knihy Charisma. Visí v něm snímek legendy skateboardingu a zpěváka kapely U. S. Bombs Duana Peterse, jenž vystrkuje obě sevřené pěsti a na prstech má napsáno Rock a Roll. Do prostoru dopadá přes sklo výseč světla a díky tomu člověk získává téměř posvátný pocit úcty.

Asi oprávněný, když vedle sebe vidí portréty lidí, kteří toho hodně dokázali. Od Jaromíra Jágra, Miloše Formana přes Václava Havla, Petra Čecha, zakladatele Depeche Mode Alana Wildera až po tenistu Borise Beckera.

Pokud chtěl dát Adolf Zika opravdu definitivní vale své fotografické kariéře, povedlo se mu důstojné a reprezentativní rozloučení. I když v životě stále platí prověřené heslo nikdy neříkej nikdy.