Dveřmi do světa, v němž vládnou pravidla obchodu, rodinných klanů a hierarchií a který komplikuje i jazyková bariéra, se mu stává právě mladá vietnamská policistka. Mezi oběma to ale skřípe a jen postupně se učí respektovat a chápat jeden druhého.

Film se poprvé představil na letošním karlovarském festivalu a Ha Thanh Špetlíková Právu řekla: „Nejdřív jsem z té role měla veliký strach, protože nejsem profesionální herečka a vzít si na triko hlavní roli mi připadalo jako příliš velká výzva. Ale protože jsem mohla se Zdeňkem Viktorou trochu konzultovat scénář, ovlivňovat vietnamské reálie, začínala jsem se cítit čím dál bezpečněji.

Upozorňovala jsem třeba na situace, v nichž by se Vietnamec určitě nezachoval tak, jak bylo napsáno, konzultovala jsem s kostýmní výtvarnicí Klárou Syrůčkovou, mluvila jsem do celé vizuální podoby filmu, protože nám šlo o to, aby to bylo co nejautentičtější. A to se, myslím, podařilo. Dneska jsem za tu zkušenost hrozně ráda. I když to bylo intenzivní a nesmírně náročné.“

Ha Thanh Špetlíková na karlovarském festivalu.

Ha Thanh Špetlíková na karlovarském festivalu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Vtipy, nebo urážky?

Devětadvacetiletá Ha Thanh Špetlíková přijela do Česka jako pětiletá a vidí v postavení i začlenění Vietnamců do české společnosti velký posun. „Mění se to s každou generací. Ti první pracovali hlavně v továrnách, postupně z nich začali být stánkaři, pak obchodníci v kamenných obchodech. Je za tím strašně moc práce, doslova dřiny.

Moje generace už má trochu vyšlapanější cestu. A ta nejmladší? Mohu soudit podle vlastní rodiny, která je velmi početná: už v mé generaci je hodně českých partnerů, děti už jsou míšenci. Vietnamská komunita se tedy nevlévá do české společnosti jen přizpůsobením, ale je to i genetické, obě kultury se propojují.“ Přesto budou pro řadu diváků urážky, jimiž ve filmu častuje detektiv svou vietnamskou kolegyni, hodně silné. Ha Thanh Špetlíková si ale myslí, že je dobře to ukázat, protože taková je realita, takový je problém vztahu mnoha lidí k Vietnamcům.

„Využívali jsme hlavně takové vtipy, které už natolik známe, že se z nich stala klišé: ,Co jíte? Kočky? Psy?‘ Nebo: ,Vypadáte všichni stejně.‘

Ha Thanh Špetlíková

Ha Thanh Špetlíková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Při natáčení to byla ohromná sranda, pořád jsme s Davidem vymýšleli nějaké vtipy a ty rasistické se samozřejmě nabízely nejvíc. Hrozně jsme se jim smáli a pro mě bylo nejhorší, když David těsně před klapkou hodil fór a já jsem se smíchem válela v slzách. Pro začátečníka je těžké se neodbourat, zkušený herec to zvládne lépe. Ale jinak mi David hodně pomáhal. V Sapě, kde na sebe strašně řveme, nás točili z velké dálky, místní lidé si nevšimli, že je to natáčení a nějaký pán mě přišel bránit. Tak snad to bylo uvěřitelné.“

Na otázku, zda hodlá v hereckém povolání pokračovat, ale Ha Thanh Špetlíková krčí rameny: „Mám ještě hodně jiných povinností, máme dvě kavárny, navíc je moje obsazování přece jen limitované vietnamskou tváří. Ale pokud to půjde a budu mít nabídky, budu hrát ráda.“

Návrat detektivky

Zdeněk Viktora vrací filmem Miss Hanoi na filmové plátno žánr detektivky, který se stal téměř výhradní doménou televizních obrazovek. „Já jsem to od začátku koncipoval jako detektivku, která si zaslouží plátno, i když jsem tušil, že mi budou všude říkat, ať jdu s tímhle žánrem do televize. Ale nakonec jsme dostali i podporu Státního fondu kinematografie. Sice je to pořád nízkorozpočtový projekt, ale to jsem vlastně kvůli autenticitě i chtěl. Detektivky byly u nás dřív na špičce, hráli v nich nejlepší herci, Zdeněk Liška skládal hudbu, režíroval Petr Schulhoff… Ale dnes to mají žánrové filmy těžké, ze strany těch, kteří přidělují granty, je tam přece jen trocha despektu.“

Zdeněk Viktora se do vietnamské komunity dostal poprvé jako student, když točil reportáž o jednom prodejci ve večerce. „Byl to mladý kluk, kterého mi doporučil kamarád. On si totiž psal básničky, takové poetizující vzpomínky, a mně to přišlo zvláštní, protože mě nikdy nenapadlo přemýšlet o vietnamských prodejcích v takovém kontextu. Nenapadlo mě, že jsou to temperamentní lidé, kteří se rádi baví, mají velké rodiny, milují společné večírky. Ale je to tak, jen pro nás jsou ve škatulce lidí, kteří nežijí ničím jiným než prací.

Když jsem pak hledal námět pro svůj druhý film, tak jsem si na to vzpomněl. A uvědomil jsem si, že i když od té doby uplynulo 15 let, ještě nikdo tuto komunitu v Čechách mimo dokumenty nerozkryl a že o nich pořád vlastně nic nevím. A protože rád objevuji, zaujalo mě to. Ale zároveň jsem chtěl zůstat u žánrového filmu.“