Nejenže oba Kratochvílovy sólové tituly zachycují polohu mezi jazzrockem Jazz Q a akustickými projekty s Tonym Ackermanem a Imranem Zangim. Obě alba také souvisejí s Kratochvílovou scénickou hudbou. Na Siločarách rozpracoval odložené úryvky filmové muziky, zatímco obsah Happiness přímo vychází ze soundtracků k cestovatelským dokumentům.

Zde však spojitost končí. Zatímco na Siločarách i albech s Jazz Q a Ackermanem dával Kratochvíl přednost komponovaným skladbám, tentokrát převládá volná improvizace. „Tuto metodu nepoužívám dnes poprvé. Ale je to poprvé, co si troufám podělit se o jistou část tohoto dobrodružství s posluchači,“ píše autor na přebalu kolekce.

Zajímavý je především první disk dvojalba s akustickou meditativní hudbou, zachycenou během jediné studiové frekvence a využitou v seriálu Země kadidlové stezky. Kouzlo vydařené improvizace spočívá ve faktu, že posluchač má paradoxně pocit prokomponovanosti a pečlivého aranžování. Vždyť slyší invenční melodické nápady i zvukové plochy, vyváženou souhru nástrojů. Na první části Happiness se podíleli dlouholetý Kratochvílův spoluhráč Ackerman, v Berlíně působící saxofonista Joe Kučera a v Curychu usazený písničkář Bohdan Mikolášek, který si do studia přinesl sitár. Druhý disk přináší materiál komponovaný, dotvořený za pomoci playbacku a elektrických nástrojů. Partnerem k dialogu je zde kytarista Tomáš Bouda.

Obal nového alba

Obal nového alba

FOTO: Studio Budíkov

Právě dojem z muzikantské souhry inspiroval název Happiness. Je to prý nesmírný pocit štěstí, povede-li se hudebníkům naladit na stejnou vlnu pocitů, štěstí z možnosti zúčastnit se magického toku muziky, který nepatří už jednotlivým hráčům, ale splývá s něčím vyšším, co celku dává smysl a povznáší.

Vzhledem k původní scénické funkci desky nepřekvapí řada orientálních motivů, náladotvornost a zvukomalebnost, kdy lze za zavřenými víčky zahlédnout scenérie pouští Rub al-Chálí nebo oázy vádí Hadramaut.

Ctitelé předchozích Kratochvílových desek se ale nemusejí obávat, (nejen) jazzové základy zůstaly zachovány. A hudba žije zcela samostatně i bez filmových snímků.

Není se třeba bát ani krátkého intervalu od předchozího alba, na tvorbu repertoáru měl autor delší časový rozptyl. Stěžejní improvizační suita vznikla v roce 2012 a skladatelova autocenzura ji prověřila dostatečně.

Celkové hodnocení 70 %