Sleduje hru se žánry, varianty Hlučné samoty, obraz války v jeho tvorbě i podobu lektorského cenzurního řízení při vydávání jeho próz v dobách normalizace. Pozoruhodné je už Češkovo srovnání novely Ostře sledované vlaky (1965) s existenciální povídkou Kain (1949), která bývá považována za její literární předobraz.

Kain je jedním z prvních autorových rozsáhlejších textů, ve kterém lze podle Češky zahlédnout zrod nesebevědomého hrdiny. Spisovatel odmítal stát se kronikářem velkých dějin, i proto se vždy zajímal o okrajové, zdánlivě bezvýznamné a anonymní bytosti.

Válka je pro jeho hrdiny cizí a nesrozumitelná, což je zřejmé i z vyprávění strýce Pepina, jedné z jeho klíčových postav.

Také vyznání Hrabalova oblíbeného hrdiny „prohra je moje vítězství“ je v příkrém rozporu s charakterem války. V ní je totiž vítězství vítězstvím a prohra prohrou. To ale není Hrabalovo chápání uměleckého vyznání. V Dopisech Dubence z devadesátých let sám říká: „Bohumile Hrabale, tak jak jsi se uvítězil, dosáhl jsi vrcholu prázdnoty.“

Paradox vrcholu a prázdnoty byl stálou součástí jeho pohledu na svět. Oblíbeným základem jeho životního postoje byla také myšlenka čínského filozofa Lao-c’ býti dole a dívat se na nebesa. Sama Hrabalova apolitická literatura je podle Češky přímou protiváhou silně ideologizovaného slovníku války.

Vlaky jako iniciační dílo

Češka také soudí, že Ostře sledované vlaky nejsou dílem protiválečným, ale „iniciačním“, ve kterém dochází k přerodu mládence v muže. I důvody, které vedou Hrabalova hrdinu Miloše Hrmu, aby se postavil na stranu partyzánů a provedl sabotáž, jsou zcela privátní. Jeho ctižádostí je stát se mužem, což v jeho případě znamená podobat se výpravčímu Hubičkovi.

Taková charakteristika Hrabalova postoje připomíná jeho reflexi vlastní vojenské služby v Soběslavi z roku 1946, kdy píše, že je tam všechno, jenom ne to, co by chtěl dělat.

„Říká se, že vojna vychovává, ale není to pravda. Vidím jen a jen zkázu. Na vojně se naučí člověk, obzvláště mladý člověk, právě opak. Je to všechno nesmysl a lidstvo je dobytek, který si nezaslouží nic jiného než zase pořádnou válku. Jedna skončila a už se zase brojí, už zase nás budou učit, kterak nejrychleji zamordovat člověka. Já s tím nesouhlasím, ale musím. To je zoufalé,“ charakterizoval svou vojnu.

Obal knižní novinky

Obal knižní novinky

FOTO: Host

Škrty v textech

Cenný je také Češkův rozbor lektorování Hrabalova díla ze sedmdesátých let. Připomíná známý fakt, že Hrabal v textech z té doby pro potřeby oficiálních vydání škrtal. Zaměřuje se tak zvláště na Postřižiny, Slavnosti sněženek a Krasosmutnění.

Styl úprav se totiž liší od stylu úprav textů ze šedesátých let, kdy je také výrazněji přepracovával, nejen že v nich škrtal, ale i je přepisoval, přeskupoval celé pasáže. Přesto Češka dochází k závěru, že úpravy, na které Hrabal v době normalizace přistupoval, nelze považovat vzhledem k literární kvalitě za nijak zásadní.

Texty se dávaly k posouzení takzvaným superlektorům a požadoval se ještě druhý lektorský posudek, aby mohly vyjít. V případě Postřižin zazněly výtky, respektive slova „uznání“, jako: „Zbavil se módních nechutností a trivialit sexuálního polopornografického charakteru a přemíry slovních obhroublostí, jeho jazyk se pročistil, zvýrazněl a zhutněl.“

Češka připomíná, že mu bylo vyčítáno lítostivé ohlížení se za zlatými časy první republiky, a dodává, že v lektorátech ze šedesátých let se tato námitka téměř nevyskytovala. Přitom Hrabalovy povídky byly této údajně nezdravé sentimentality plné.

Zněly i připomínky o tom, že by se po něm nemělo chtít, aby nám dělal nějakou socialistickou literaturu, v tom by prý zplakal nad výdělkem. Obzory politiky jsou pro něho španělskou vesnicí, soudil lektor. A v doporučení zazněla věta: „Knížku Postřižiny doporučuji vydat. Nemyslím však, že by se s ní měl dělat nějaký zvláštní rámus.“

O brutálním tlaku na autora svědčí slova redaktorky textu Slavnosti sněženek: „Autor vypustil povídku Beatrice, dále svůj doslov, ztlumil některé naturalismy a upravil některá místa podle připomínek.“

Po Hrabalovi bylo navíc požadováno odstranění nadměrné frekvence příslovce „tak“, které v jeho podání prý působí rušivě…

Když pálili Hrabalovy knihy

Češka pochopitelně připomíná akci pálení Hrabalových knih v Praze na Kampě poté, co s ním v roce 1975 vyšel rozhovor v časopisu Tvorba, který byl chápán jako podvolení se režimu. Nepochybně to byla podmínka pro opětovné oficiální vydávání jeho děl. Hrabal prostě hledal cestu ke čtenářům. A to jak v exilových vydáních, v disidentských, tak v oficiální sféře. Nepřestával se scházet s disidenty a nadále je podporoval. Za to si vysloužil výslechy v úřadovnách StB.

Podvoloval se cenzurním zásahům a odvolával se na reakci Milana Kundery vyslovenou poté, co byla v Divadle Na zábradlí v Praze v osmdesátých letech uvedena jeho Příliš hlučná samota: „Hele, ty můžeš bejt v Praze, v tvejch rukopisech se může škrtat a vždycky tam zůstane něco, co směřuje k podstatě.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: