Mimoto měl francouzský hudebník na starost například soundtrack k filmu Zlaté oko o Jamesi Bondovi. Koncert, na kterém zazní hudba z jeho nejslavnějších filmů, se uskuteční v sobotu 1. září v Poděbradech. „Zatím neznám žádný z českých filmů, jejichž hudba bude na akci představena. Vlastně se obávám, že neznám nic z české kinematografie,“ tvrdil Serra na začátek našeho rozhovoru s tím, že se moc těší, až to na přelomu srpna a září v Poděbradech napraví. Hned vzápětí jsme ovšem zjistili, že se mýlí.

Nevěřím, že byste neznal filmy od Miloše Formana.

Ovšemže znám. Jen jsem nevěděl, že pochází z České republiky.

Od roku 1968 žil v Americe.

Miluji několik jeho filmů. Jsou fantastické. Amadeus je dokonce můj úplně nejoblíbenější film všech dob.

Objevoval jste filmovou hudbu, až když jste ji sám začal tvořit?

Přesně jak říkáte, začal jsem ji objevovat až díky tomu, že jsem byl požádán, abych ji sám k jednomu filmu napsal. Předtím mě soundtracky nijak zvlášť nezajímaly. Byl jsem hudebník a pro hudbu jako takovou jsem choval velkou vášeň vždy. Ale spíš mě bavilo hrát a zajímal mě spíš rock. Když jsem pak v osmnácti potkal Luka Bessona, chystal se zrovna natáčet svůj první krátký film. O několik měsíců později mě požádal, abych k němu složil hudbu, a tak to všechno začalo.

Máte pocit, že k filmové hudbě díky tomu přistupujete jinak než jiní tvůrci?

Rozhodně ano. Svůj první soundtrack jsem dělal bez jakýchkoli vnějších vodítek. Nic jsem neznal, takže jsem jednoduše dělal, co jsem cítil jako správné. Jediné, co mě ovlivnilo, byl samotný film. Koukal jsem na něj a představoval si, jakou bych v jaké scéně chtěl slyšet hudbu. Nebyl jsem přitom ovlivněný žádnými stereotypy. Jiné skladatele filmové muziky jsem neznal, takže jsem se jimi nemohl inspirovat. To mi, myslím, pomohlo najít vlastní styl, který se nikdy nezměnil.

Eric Serra při vystoupení.

Eric Serra při vystoupení.

FOTO: archív Soundtracku Poděbrady

Když se ohlédnete, vidíte ve své rané práci chyby způsobené neznalostí principů tvorby filmové hudby?

Jistě, mnoho. Ale snažil jsem se pochopit specifika filmové hudby, co nejrychleji to šlo, protože jsem byl opravdu nepopsaný list. A nejvíc jsem se učil právě skrz různé obtíže a překážky. S každým filmem přicházely nové problémy, které jsem se musel naučit vyřešit. Učil jsem se praxí. Já se ale stejně učil hudbě obecně. Jsem stoprocentní samouk. Tenhle přístup je pro mě přirozený ve všech sférách života.

Co jste se naučil díky filmu, na kterém jste pracoval naposledy?

Ten úplně poslední je zrovna velmi nešťastná epizoda. Nedostal se do kin. Byla to velmi frustrující lekce, protože šlo o skvělý film s velkolepým soundtrackem. Pracoval na něm celý symfonický orchestr. Měl jsem z té práce velkou radost, ale její výsledek nikdo neuvidí. Nemám tušení, jestli někdy spatří světlo světa. Čili jsem se naučil hodně o frustraci.

Nejčastěji spolupracujete s Lukem Bessonem a máte možnost od začátku sledovat, jak se jako režisér vyvíjel. Kdy vás svým filmem nejvíc překvapil?

To je těžká otázka, protože mě překvapuje pokaždé. Známe se opravdu dlouho a každý jeho film je úplně jiný.

Když s vámi spolupracuje tak dlouho, stává se třeba, že se za vámi přijde o nějakém nápadu poradit?

Ne, on nemá rád, když mu někdo radí. Jasně, říkám mu, co si myslím, ale jen vzácně by se dalo mluvit o radě. On zná svou práci nejlépe, já o jeho řemeslu nevím nic. Stejně tak mi neradí, jakou mám udělat hudbu. Říká mi ale své názory, to je něco jiného.

Prý jste nejpyšnější na soundtrack k filmu Leon. Proč právě na něj?

Je emocionálně velmi silný. Hudba k Leonovi je mocná. Dokonce natolik, že když ji poslouchám, působí i na mě. Poslouchat svou hudbu není obvykle zajímavé a často to nedělám. Je to jako dívat se do zrcadla. Když se to ale z nějakého důvodu stane, některé skladby mě mile potěší, u jiných slyším, že jsem něco mohl napsat jinak. Nicméně Leon je jediný soundtrack, který se mi zdá doopravdy působivý.

Eric Serra.

Eric Serra

FOTO: archív Soundtracku Poděbrady

V polovině devadesátých let jste složil hudbu k bondovce Zlaté oko. Cítil jste se vázán odkazem předchozích tří dekád filmů o Jamesi Bondovi?

Spíš ne. Možná trošku. Je to legendární postava, která je pro mou generaci zásadní. Sám jsem byl od dětství velkým Bondovým fanouškem, a proto bylo zvláštní se najednou na vzniku filmu podílet. Bylo to velmi vzrušující, cítil jsem se poctěn. Ale nevnímal jsem větší tlak než u jiného filmu. Pokaždé je přede mnou velká hora, na kterou musím vyšplhat.

Na Bondovi jsem pracoval mezi filmy Leon a Pátý element. Byl jsem v té době naprosto ponořen do tvorby a neměl jsem žádné tvůrčí obavy. Ty ostatně nemám stále. Navíc režisér a producenti byli velcí fanoušci hudby, kterou jsem do té doby složil. Stoprocentně mi věřili. Předali mi film a řekli, ať dělám, co chci. Chtěli slyšet mě, nechtěli, abych se držel nějaké dané linie.

Přijedete na festival Soundtrack Poděbrady. V posledních letech jsou koncerty filmové hudby čím dál oblíbenější. Kdy jste začal svou muziku prezentovat naživo?

Původně jsem se k tomu moc neměl. Miluju vystupování, ale vždy jsem rád koncertoval spíš s rockovou nebo jazzrockovou kapelou. Když jsem natočil Magickou hlubinu, dostal jsem mnoho nabídek, abych tu hudbu předvedl naživo. Zdálo se mi to absurdní, nesložil jsem ji přece pro prezentaci na pódiích. Dovedu si představit, že ji posloucháte v noci v klidu ve ztichlém domě, ale ani trochu jsem ji neplánoval pro koncertní provedení.

Pak ale přišlo období, to bylo tak před třinácti lety, kdy jsem se hodně soustředil na skládání. Přestal jsem hrát s kapelou a velmi mi to chybělo. Až tehdy jsem souhlasil, že budeme hrát naživo soundtracky. Ale jsou to adaptace. Výrazně jsem je pro živé hrání upravil.

Některé party pro symfonický orchestr například hraju se svou kapelou. Před třemi lety jsem pak začal používat i video a útržky filmů. A teprve letos jsem přistoupil na první vskutku filmový koncert, kdy na plátně běží celý film včetně dialogů a k němu zní naživo hudba v originálních aranžích. Hráli jsme Magickou hlubinu.

Vy sám jste někdy podobný filmový koncert navštívil?

Jen proto, že mě k tomu donutil producent, který mě chtěl přesvědčit, abych se do toho pustil taky. Vzal mě na Titanic.