Zájem o Čtyři dohody – inscenaci motivovanou moudrostí starých Toltéků – je tak veliký, že pražští překupníci nabízeli lístek za více než 2000 korun. Třeba pražský Klub Lávka, kde jsem se s panem Duškem také sešla, proto část vstupenek prodává nejdříve v aukci. Jinde zase spadl kvůli zájmu fanoušků usilujících o tu svou vstupenku server...

Spočítáte vůbec, kolikrát jste už představení hrál?

Nespočítám, ale dneska jsme hráli Pátou dohodu, což nevadí. Jinak Čtyři dohody jsme hráli třeba patnáctsetkrát? Hrajeme to čtrnáct let. Mnohokrát za měsíc. Kdyby se to vynásobilo, hrálo by se to zhruba 1500krát.

Pravidelně se vracívá do Klubu Láva, kde hrává představení Čtyři dohody.

Pravidelně se vracívá do Klubu Lávka, kde hrává představení Čtyři dohody.

FOTO: Milan Malíček, Právo

 

Jak vypadá typický divák, který dorazí na tohle představení?

Hlava, ruce, nohy, tělo, oči, normálka, úplně.

Upřímně, nedokážu si představit, že hrajete stále totéž...

Já právě nehraju totéž. Kluci, muzikanti, kteří to doprovázejí, také ne. Já to obměňuju podle toho, jak se život vyvíjí, jak ho chápu já sám, jak se mi jeho pochopení mění. Takže tohle představení nemá text, který já bych uměl zpaměti. Text neexistuje. Já to jen nosím v hlavě a obrábím to.

Skočíme do světa filmů. V polovině července má mít premiéru očekávaný snímek Úsměvy smutných mužů. Vy v něm hrajete Milana. Představíte mi nějak tuhle postavu?

To bych nerad. Já jsem takový, že nerad divákům říkám, co je ta postava zač. Je to ta postava a oni ji uvidí. Je to podivín, to bych k němu říci mohl. Takový zvláštní chlapík.

Já jsem tu knihu četla. Takže: Milan je geniální matematik, který se trošku ztrácí v reálném světě. Jak se vám vžívá do postavy mimoně?

Já to takhle úplně nedělám, že bych se vžíval do postavy. Já se spíš snažím dohovořit s režisérem a kameramanem, co chtějí, jak chtějí, aby to vypadalo. To se mi zdá, pro mě, takové podstatnější než se tam do něčeho vžívat. Pro mě je zajímavější, jak je velký záběr, jak vypadá záběr. A pak to stejně sestaví střihač.

Jaroslav Dušek hraje ve snímku Úsměvy smutných mužů jednoho z léčených alkoholiků. Hlavní roli vytvořil David Švehlík.

Jaroslav Dušek hraje ve snímku Úsměvy smutných mužů jednoho z léčených alkoholiků. Hlavní roli ztvárnil David Švehlík.

FOTO: Úsměvy smutných mužů

Takže spíš se někdy nabízejí varianty, že se to točí víckrát... Zkoušíte, kudy by se to mohlo potom lépe nějakým způsobem ujmout jaksi na té kameře. Tam rozhoduje spousta věcí.

Jste zvyklý filmy, v nichž hrajete, vidět před premiérou?

Vídal jsem často filmy, někdy jsem viděl i pracovní sestřihy. U Pelíšků, u Pupenda, u Musíme si pomáhat, u Divokých včel... Záleží na tom, jak vám režisér důvěřuje. Že budete koukat na celý film, a ne pořád na sebe. Tady (Úsměvy smutných mužů – pozn. red.) jsem také viděl nějaké pracovní verze. Viděl jsem dvě.

Video

O alkoholiku Milanovi a vciťování do rolí.

 

Aby snímek vůbec vznikl, rozjela se kampaň: Pomozte dostat Jardu Duška z blázince. Usilovala o získání peněz na jakýsi složitý filmový trik. Ten mi také neprozradíte?

Ten trik je v tom, že se Milan rozplyne. Zmizí z filmu, přemění se. Já jsem ten trik ještě neviděl. Ale měl by se přeměnit v takový aerosol a jaksi vytěkat. Protože on není úplně z téhle planety.

To jsem pochopila. Ale víte, kolik lidí přispělo, aby se mohla jeho postava rozplynout?

Nevím.

Je to pět set padesát.

Tak to jsou hodní. Že tolika lidem záleží na tom, abych se rozplynul. To je od nich hezké.

Postava Milana, dá se říci, je podivínská. Podivínská byla, dá se říci, i vaše postava v Pustině. Vysvětlíte mi, kde došlo k tomu přelomu, že jste se z komediálního herce stal podivínem, kterého hrajete v posledních letech?

Já v posledních letech spíš nic moc nehraju. Hrál jsem jen v Pustině a v Úsměvech smutných mužů. Nic jiného jsem nehrál. A režisér Úsměvů, Dan Svátek, protože viděl Pustinu, mně pak napsal esemesku, že Pustinu viděl a že mu to pomohlo obsadit roli, o níž nevěděl, kým ji má obsadit. A poslal mi scénář (smích). Jenže místo Milana mi napsal – myslím – že jde o roli Ládi. Já jsem pak četl ten scénář a ten Láďa tam má asi jen dvě věty za celý film. A já jsem opravdu upřímně přemýšlel, proč měl problém s touhle postavou, ten režisér Svátek. Říkal jsem si: to je možná nějaká mlčící figura, která tam pořád někde sedí a kouká...

Skupina pánů, dříve často velmi úspěšných ve svých oborech, se ve filmu Úsměvy smutných mužů, sešla v léčebně. Každý z nich pojal boj s alkoholem po svém.

Skupina pánů, dříve často velmi úspěšných ve svých oborech, se ve filmu Úsměvy smutných mužů sešla v léčebně. Každý z nich pojal boj s alkoholem po svém.

FOTO: Úsměvy smutných mužů

Přemýšlel jsem, co je tam za problém. Láďa tam měl dvě repliky typu: „Josefe, přijdeš teda?“ Tak jsem pak panu Svátkovi napsal esemesku, že jsem v rozpacích a že nevím, co by ode mě očekával.  A on mi odpověděl: „Proboha, jedná se o roli Milana. Já jsem se překlepl.“ Tak to mě docela pobavilo, že jsem původně četl něco úplně jiného. Jinak toho Milana jsem si zahrál docela rád. Mně se ta postava líbí.

Když jste zjistil, že jde o postavu Milana, četl jste ten scénář znovu?

Ano, přečetl jsem si ho zas.

Natáčelo se v psychiatrické léčebně. Jak dlouho jste tam celkově byl?

Já ani nevím. My jsme tam i zkoušeli, měli jsme v Petrohradě (v okrese Louny – pozn. red.) i úvodní soustředění. To byly asi dva tři dny. Pak jsme tam i natáčeli, ale nějak si nepamatuju, kolik dnů jsem točil. Deset? Nevím.

Já jsem tam shodou okolností na natáčení byla, když vy jste tam nebyl. Padl tam slib, že ten film bude v léčebně uveden. Platí to?

Bude to 16. června.

Takže pacienti skutečně uvidí snímek jako první?

Já se domnívám, že jo. Takhle jsem to pochopil. Že večer tam bude projekce právě pro lidi z toho Petrohradu.

Pustina

Úspěšná Pustina mu přinesla roli i v Úsměvech smutných mužů.

FOTO: HBO

 

Jak se skloubí život umělce s tím, že máte rád přírodu a jste rád na jednom místě?

Musíte jet nějakou přírodou. To je ideální...

Platí pořád, že máte ekodům v Jindřichovicích?

Nemám tam ekodům. Ani nevím, co tohle slovo znamená. Je tam taková homole postavená systémem superadobe, to znamená z materiálů, které lze najít na tom místě. Tedy z písku je hlavně tenhle dům. Pak je tam jíl, nasekaná sláma.

Viděla jsem dokument, v němž jej stavíte. Splnil všechno to, co jste od něj očekával?

To ještě předčil.

Takže v něm není třeba zima?

Ne, není. Žije v něm Renata Němcová, už šest sedm let. Prostě od té doby, kdy se postavil. Tak nějak tam zůstala, už je tam doma. Na zimu si nestěžuje. Jen když je mimořádný vítr, tak to vše trošku vyfouká. To ale udělá asi s každým domem.

Ještě jsem v rámci přípravy na rozhovor narazila na informaci, že moc nejíte. Tedy jíte údajně jednou denně.

Tohle je úplně různé. Třikrát denně ani nejím, maximálně tak dvakrát.

Video

O jídle, dětech a přirozeném vracení energie.

 

A jak se to skloubí s povoláním herce, které musí být energeticky náročné.

Myslíte hlad jako herec?

No, třeba. Ale na jevišti přece vydáváte při představení spoustu energie.

Takhle úplně to není. Představy o vydávání a přijímání energie. Pokud fungujete v něčem, co vás baví, co máte ráda, tak vás to zároveň dotuje. Je to, jako když si hraje dítě. Těžko si budete představovat, že se dítě unaví hrou, že by si hrálo a to ho vyčerpávalo. Že by si člověk řekl: ten tam dává také energie do té hry... Ano, dítě tam dává svou pozornost, jenže ten vtip je právě v tom, že když se něčemu plně věnujete s plnou pozorností, tak ono vám to energii vrací. To je přece případ toho, když se do něčeho zaberete, děláte něco, co vás zajímá, tak třeba nemáte hlad.

Nenapadne vás jíst. Jako děti jsme nepotřebovali jíst. Pořád nás někdo do jídla nutil. Říkával: „Musíš se najíst, abys byl silný.“ Ale my jsme hlad neměli. My jsme si chtěli hrát. A ta hra nás sytila. Takže když potom hrajeme divadlo na podobném principu, já nepotřebuju jíst, abych to hrál. Naopak. Já třeba před představením nemohu dvě tři hodiny jíst. Mně by to při té hře vadilo. Ten plný žaludek.

Blíží se léto. Předpokládám, že diváky pozvete do kina. Na Úsměvy smutných mužů. Je nějaká kniha, kterou byste jim doporučil?

Knížka? Teď jsem četl knížku Skladatel počasí. Ale tu si spíš lidé jakoby vážou sami. Myslím si, že nevychází v nějakém vydavatelství. Ale já bych jim doporučil naši novou knížku, která se jmenuje Malé vizity aneb Malé vizity. Je to zápis improvizací, které hrajeme s Pjérem la Šé’zem v Divadle Kampa.

A jistý Pedro Inka to sledoval ze záznamů na internetu a napadlo ho, že to bude zapisovat do takových povídek, do textů. Pak nám to poslal. Já jsem to přeposlal vydavatelství Eminent, které vydalo už dvě knížky, které jsem dělal s Pavlínou Brzákovou, a oni mi řekli, že to vydají. Vyšla asi před měsícem tahle knížka. Mě samotného baví. Já jsem totiž už dávno tyhle improvizace zapomněl. Tak jsem udiven, co tam čtu. Proto tu knihu nabízím. I pro mě byla překvapením.

Video

Trailer k filmu Úsměvy smutných mužů.

 

A říkáte si: „To jsem tak hezky, chytře vymyslel?“

Ne, ne, ne. To já spíš žasnu, jaké nehoráznosti tam jsou, jaké úlety. Někdy jsem překvapený, co všechno tam je. Možná to tam napsal ten Pedro Inka. Možná jsme to ani nehráli. Já nevím...

Úsměvy smutných mužů budou mít premiéru 12. července. Tvůrci pár dnů předtím snímek představí také na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.