Jak se natáčelo album Damned And Defiant, když předchozí album Killing Myself To Live vyšlo v roce 2009? Odkud přišla inspirace?

Když se v říjnu 2016 kapela sešla ve složení z dob alba Nothing´s Changed (z roku 1994) tedy se zpěvákem Ratem (Martinem), kytaristou Biffem (Smithem), baskytaristou Brianem a mnou, postupovalo nahrávání po takové dlouhé době rychle dopředu, protože toto složení vždycky fungovalo dobře. Měli jsme pár písní rozpracovaných, ale většinu jsme složili ve studiu. A na většinu stačilo pár nahrávek. Hudba na albu je pokračováním toho, co kapela vždycky dělala.

Kde jste hledali nápady na texty?

Na světě je teď takový chaos, skoro jako v osmdesátých letech. Mnohá témata a problémy jsou stejné. To usnadňovalo psaní textů. Vždycky jsme se věnovali tématům války, společenské deprivace a nerovnosti. Naneštěstí v posledních letech s příchodem Trumpa a Mayové dosáhly nových hlubin.

Reagujete na současnou situaci v Británii po hlasování o brexitu?

Brexit je oxymoron. Země byla obelhána vládou a lidmi podporujícími brexit. Naše arogantní vláda toryů předpokládala, že to bude jen formalita, protože byla tak přesvědčena o tom, že výsledkem hlasování bude zůstat (v EU). Pak to schytala, když vyhrály hlasy pro odchod. (Premiér David) Cameron okamžitě rezignoval.
Z osobního pohledu (každý máme svůj vlastní a ty se liší) to vidím jako blížící se totální katastrofu. Je vidět vzestup rasismu v tom „pošlete je zpět”, ale kdo jsou ti, které máme poslat zpět? Bigotnost, národní hrdost a všechny tyhle špatné věci čekaly mnoho let na zadním dvorku a „brexshitem” se na ně dívá jako na přijatelné.
Ale je to něco, o čem se hlasovalo, a my musíme přijmout výsledek, i když je, alespoň v mých očích, špatný.

Jak se vám daří udržet si po čtyřicet let existence agresi?

Je snadné si ji uchovat. To, že všichni máme přes padesát, neznamená, že by zmenšilo naše nadšení a agrese. Na světě je teď tolik témat, že potřebujeme bojovat. A my pokračujeme v našem způsobu boje v hudbě a v textech.

Je punk pořád naživu?

Zejména v Evropě a ve zbytku světa pořád prosperuje a roste. Za současného politického dění ještě poroste. Je fantastické vidět, že punk byl a pořád je hudebně a politicky nejnebezpečnější žánr.

A změnil punk něco ve společnosti?

Punk, jak nyní víme, úplně změnil hudbu. Takové či onaké stopy punku můžete najít ve většině současné hudby. Společnost se změnila a punk byl a je odpovědný za politické změny a boj proti pravici, nerovnosti, rasismu, bigotnosti a sexismu. Hodně punkerů z osmdesátých let je nyní v pozici, kdy mají vliv, což je jasně vidět na boji proti výše zmíněnému.

Patříte k představitelům stylu UK82 a rytmu označovanému d-beat. Co přinesly a co z nich přežilo?

UK82 a d-beat, nebo u nás spíš v-beat (Varukers Beat) byly součástí druhé vlny punku ve Spojeném království. Myslím, že tato vlna byla inspirativnější než původní punk. D-beat vymysleli Discharge, i když Varukers s Gerrym Maloneyem paradoxně dělali totéž. A zatímco Discharge už d-beat v nových věcech neužívají, my jsme s tím nikdy nepřestali. Hodně ze stylu UK82 stále přetrvává a já si myslím, že se stává stále populárnějším.