Článek
Figura člověka nebo zvířete zasazená do určitého prostředí (obvykle barevného) hraje u autora zásadní úlohu. To většinou dokresluje nebo dokonce akcentuje výsledný dojem celého obrázku. Proto je velmi zajímavé sledovat, jak se její pojetí, především co do proporcionality i symboliky, mění a posléze rozvíjí.
Hned u vchodu do galerie visí panely s výtvarným zpracováním aforismů slavných osobností. Celkové pojetí připomíná ilustrace z novin či kratochvilných časopisů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na žlutém podkladu rozvíjí výtvarník své většinou černobílé fantazie.
Vše má realistický základ, dům je domem a kůň koněm, i když jsou často využívány v nepřímých odkazech či dokonce surrealistické nadsázce. U aforismu slavného divadelníka Moliéra, že ze všeho, co je věčné, je láska nejkratší, si vzal tvůrce za základ rudé srdce, symbol lásky. Pojal ho ovšem coby kryt na krejčovský metr, odměřující v tomto případě čas.
Citát antického myslitele Cicera o tom, že řeč má velkou sílu, posunul výtvarník z duchovní do fyzické dimenze. Muž stojí proti ženě a cosi jí říká. To je základní rozvržení figur. K vyjádření řeči použil autor komiksové bubliny. Ovšem v nich, místo písmen, vidíme kulturistu dávajícího na odiv svou muskulaturu.
Dětská ilustrace představuje naprosto odlišný výtvarný svět. Je především výrazně barevný a zredukovaný na pohled dětských očí. Vidět věci z úhlu pohledu těch nejmenších, v tom tkví úspěch dětské ilustrace. To představuje oblast, ve které dosáhl autor nesporného mistrovství.
Figurativní zpracování zvířat i rostlin sice pracuje s jednoduchostí tvaru, ovšem nedeformuje ho. Na první pohled vždy poznáme, o co jde. Tygr má výrazné žluté oči i pruhy na těle, slon kly, velké uši i chobot, krokodýl hrozí v otevřené tlamě velkými bílými zuby, zatímco žirafa dlouhým krkem páře nebeskou klenbu.
Svět Václava Johanuse má charakter mikrokosmu plného dětské romantiky a dospělé nostalgie. Ovšem nostalgie společně s romantikou vytvářejí obrazy, které v nás trvale zůstanou.