Může v Rusku vydržet někdo, kdo pochází z naprosto jiné kultury, někdo, kdo neprojevuje emoce, jeho smyslem života je šetrnost a pilná práce a jedná americkým stylem? Hádejte dvakrát.

Švédský manažer Bo Andersson věřil, že udělá z krachující automobilky v Toljatti moderní úspěšnou firmu. Zázrak sovětského hospodářství se hroutil, ale ruské vedení spalo dál. Švéd to měl vyřešit. Nejdřív zjistil, že se ve sklepě automobilky tisíce lidí jen flákají a popíjejí čaj, mnozí také den co den příčinlivě přikrádají, přesně jako u nás za „socíku“. Z fabriky se dá ledacos odnést. Navíc práce nebyla zorganizovaná, jednotlivé procesy na sebe nenavazovaly, často nepřišly blatníky, takže lidé zase jen nečinně stáli.

Bylo mu jasné, že musí propustit tisíce nesmyslných zaměstnanců. Švéd to udělal a dosáhl dílčích úspěchů. Pak byl ale odvolán.

Nechci starou „mašínu”

Formálně film nepřináší mnoho novátorského. Skládá se ze zadumaných pohledů na ošklivé prostory a z rozhovorů se Švédem i dvěma českými zaměstnanci, kteří měli také pomáhat s reformou. Ukazuje pozvolný rytmus práce ve fabrice, lidi snažící se zpomalit změny a také hypertrofovanou ruskou hrdost. Třeba když klub ruských otužilců odmítne Švédův stroj na odklízení sněhu, protože je 4 roky starý.

Když byl Švéd nakonec „odejit“, řekl, že by tu práci nevzal, kdyby znal na začátku všechny informace. Zájmy politiků, zájmy lidí, ruskou realitu.

Nakonec to od něj byla docela slušná naivita. Bohatý Švéd, který žil celý život v demokracii a blahobytu, nemá schopnost pochopit ruskou mentalitu. Věřil, že může změnit něco, co funguje tisíc let. Věřil, že ruská vláda má zájem něco měnit a že prostý lid je na to zvědavý. Jenže mužik není severský protestant. Mužik chce kus žvance a vojenské přehlídky, které dodávají pocit, že je částí něčeho velkého, nechce žádné kapitalistické plány, pracovitost a šetření. To Anderssonovi asi nikdo neřekl.

Celkové hodnocení: 75%