Hlavní obsah

Zpěvák Dalibor Janda: Zpívat čistě se mi nelíbí

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Před pětatřiceti lety vydal Supraphon Daliboru Jandovi první vinylový singl s písní Jahodový koktejl. Ta a mnohé další jsou na kompilaci největších hitů Velký flám, která nabízí originální nahrávky pořízené v letech 1983 až 2018. Vyjde v pátek.

Foto: Petr Horník, Právo

Dalibor Janda je založením rocker.

Článek

Ve středu 21. března oslaví Janda pětašedesáté narozeniny. Již v pondělí absolvoval koncert ve vyprodané pražské Lucerně, přičemž z každé prodané vstupenky věnoval 65 korun Nadačnímu fondu Sudička, jenž podporuje pacienty s očním onemocněním.

V roce 1990 jste odešel od Supraphonu, kde do té doby vaše desky vycházely, a založil jste vydavatelství Hurikán. Proč jste se tak rozhodl?

Byly za tím dva důvody. Na Supraphonu byli v té době lidé, kteří mi fandili, a také ti, kteří mi nefandili. Tu druhou skupinu bohužel tvořilo vedení Supraphonu v čele s generálním ředitelem Janem Kvíderou. Když jsem například dostával třetí zlatou desku, měl jsem dostat i desku za milión celkově prodaných nosičů. Vedení se však rozhodlo, že mi dá jen desku za milión, a zlatou už ne, protože by to bylo moc.

V jeho očích jsem se neslučoval s prototypem socialistického zpěváka. V roce 1987 jsem dostal nabídku odjet hrát do západního Německa. Vyhledal si mě producent Robert Jung, který se tam v té době staral o takové zpěváky, jakými byli Nico nebo Nena. Natočil jsem dva německy zpívané singly, on přijel na jednání se Supraphonem a požádal ho o sto padesát singlů na propagaci. Byť byly hotové, lidé z vedení mu řekli, že nemají zájem o to, abych Českou republiku v západním Německu reprezentoval já, a ty singly mu nedali.

On se naštval a odjel. Několikrát mi ještě volal, ale k mému účinkování v západním Německu nedošlo. Mě to tehdy velmi naštvalo, a tak jsem v roce 1990 od Supraphonu odešel.

Po revoluci ale přišlo do Supraphonu jiné vedení. Ani s tím jste se nedohodl?

Ředitelem se stal pan Čejka a celá ta věc ho velmi mrzela. Dokonce se mi za Supraphon omluvil. Já už jsem měl ale své plány. Nerozešli jsme se ve zlém. Založil jsem si vydavatelství a naivně si myslel, že to půjde takříkajíc samo. Ono to ale nebylo jednoduché, protože jsem si musel všechno dělat sám. Vzpomínám si třeba na to, jak jsme s textaři Janem Krůtou a Zdeňkem Vrbou rozváželi auty krabice s deskami do krámů po celé republice.

Ta nabídka ze Spolkové republiky Německo se týkala dlouhodobého účinkování?

Robert Jung chtěl mé písničky pro tamní rádia. Napsal mi německé texty a skladby Kde jsi, Padá hvězda nebo Oheň, voda, vítr jsme s nimi natočili. Ale když se pak vyrobily singly, nebyly k ničemu, protože to Supraphon takzvaně zařízl.

Co na vás Junga zaujalo?

Říkal, že písničky. Musely ho velmi oslovit, protože za mnou několikrát přijel a celý svůj plán mi detailně vysvětloval. Když mé účinkování v Německu padlo, některé mé skladby nazpívali tamní zpěváci. Jung měl totiž zájem i o to, abych pro ně psal písničky.

Musím říct, že když mě Supraphon nepustil, byla to pro mě rána. Taková nabídka nepřichází každý den a možná to byla má životní šance. Bylo mi už pětatřicet let a z dnešního pohledu bylo jasné, že to byla poslední podobná příležitost.

V době, kdy jste si založil vlastní vydavatelství, vstoupily na československý trh velké zahraniční společnosti. Bylo těžké se vedle nich prosadit?

Bylo to velmi těžké. Brzy jsem začal mít dojem, že jsem spáchal harakiri. Zmizel jsem z hitparád, koncertů ubylo a bylo to velmi těžké. Já jsem ale dokázal fungovat dál, což platí stále. Zájem o českou hudbu se totiž po roce 2000 vrátil.

Vaším poznávacím znamením je chraplavý rockový hlas. Je váš přirozený?

Jedna věc je, co dokážete vyzpívat, a druhá výraz, se kterým jste sám spokojený. Když jsem ve dvanácti letech začínal zpívat, miloval jsem písně Waldemara Matušky a hodně jsem se situoval do jeho výrazu. V páté třídě jsem vyhrál s jeho písničkou Barborka školní soutěž.

V patnácti jsme s kamarády založili první kapelu a začali hrát písničky od Olympiku, Rolling Stones, Bee Gees a dalších. V té době jsem se snažil napodobit výraz zpěváků těch skupin. A také jsem začal psát vlastní písničky, ale dával jsem je takzvaně do šuplíku, protože jsme s kapelou zpívali světové hity a původní tvorbu od nás nikdo nechtěl.

Zlom přišel v devatenácti letech, když jsem odešel na vojnu. Tam jsem objevil kapelu Creedence Clearwater Revival, do které jsem se zbláznil. Naprosto mě inspiroval zpěvák John Fogerty a jeho nádherný chraplák. Napodoboval jsem ho v kapele tak důsledně, že mi dokonce začali Fogerty říkat. Navíc jsem zjistil, že takový výraz dobře působí na lidi, že má drajv. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu stylizovat do rockového chrapláku.

Neměl jste s tím problémy? V předrevoluční době to muselo působit provokativně.

Problémy nastaly brzy. Když jsem v roce 1979 přišel do Prahy a začal ve studiu zpívat chraplákem, chtěli mě vyhodit. Říkali, že buď budu zpívat normálně, anebo půjdu pryč. I dál jsem pak narážel na lidi, kteří měli na české scéně moc a nenáviděli výraz, jaký jsem měl já. Zjistil jsem, že je štvalo i to, že jsem zpíval poměrně vysoko. Když chtěli zdůvodnit, co jim na mém zpěvu vadí, tvrdili, že je uječený.

Foto: Petr Horník, Právo

Dokážete dnes zazpívat čistým hlasem?

Ano, mnoho písniček tak bez problému zazpívám. Mně osobně se to ale nelíbí.

Už v sedmnácti jste psal do šuplíku první skladby. Byly mezi nimi i ty, které dnes patří do vašeho koncertního repertoáru?

Nehrál jsem je tehdy sice s kapelou, ale v době, kdy jsem dělal na letišti v Praze, jsem je například hrál s kytarou holkám na ubytovně. Dodnes mě potkávají letušky a vzpomínají na to. Mnohé si dokonce pamatují, že některé písně měly jiný text.

Jejich osud byl totiž takový, že když o ně začal být zájem, požádal jsem textaře Jana Krůtu, aby je opatřil novými texty. Připadaly mi už přežité a naivní, protože se v mnoha případech týkaly konkrétních věcí z mého života.

Na první desce jsou skladby Rokenrol je můj kamarád a Za co mě máš. Obě pocházejí z doby, kdy jsem začal psát do šuplíku. Později došlo i na další, patří mezi ně třeba i Pojď dáme řeč.

Jak vznikla píseň Hurikán?

Vymyslel jsem ji ve čtyřiaosmdesátém roce v šatně před koncertem. Brnkal jsem si na kytaru a najednou jsem hrál postup, který mi připadl zajímavý. Začal jsem k tomu zpívat a písnička počala mít tvar. Seděla tam také zpěvačka Ina Urbanová, která chvíli poslouchala a potom mi řekla, že je to dobré a co to vlastně je. Já odpověděl, že mě to právě napadlo. Později jsem dopsal refrén a požádal Honzu Krůtu, aby napsal text.

Máte rád své hity?

Samozřejmě a nechápu ty, kteří tvrdí, že své slavné písně nesnášejí. Měl jsem původně představu, že budu dělat rockovější hudbu, a také jsem ji dělal. Jenomže po koncertě jsem namísto honoráře dostal čtyři piva a to bylo vše. Na uživení to nebylo. Potom jsem dostal nabídku, abych jel zpívat do barů v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

Vydělal jsem si spoustu peněz a koupil si za ně aparát, což mě pak odrazilo k další kariéře. Naučil jsem se také to, že pokud chce člověk hudbou vydělávat, musí se občas přizpůsobovat.

Nikdy jsem ale neskládal písničky, které se mi nelíbí. Psal jsem je s vědomím toho, pro koho zpívám a co se ode mě očekává. Své písničky mám rád.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám