Článek
Představuje pro vás hraní se Stick Men něco výjimečného, když se oba vaši spoluhráči hrají na Chapmanův stick?
Ano, Tony Levin a Markus Reuter a jejich nástroje, na kterých jen poťukávají na struny, přinášejí něco mimořádného, co dělá Stick Men tak unikátní a silnou kapelou. Mně to přináší radost.
Jak moc improvizujete, když hrajete se Stick Men?
Členové Stick Men hodně naslouchají jeden druhému, což mi dává volnost měnit své party a udržovat je svěží. Jako kapela máme pasáže, kde se věnujeme improvizaci. Obvykle mívá jeden plán a druhý bude trochu ztracený. Vybereme tempo a ladění jako třeba v Open, které je postavené na smyčkách a samplech, které jsem nahrál v Tonyho studiu. Pak jsem vytvořili základní strukturu. Žádná pasáž nemá danou délku, takže se můžeme nechat vést emocemi a náladou místa. Když skladbu hrajeme, je pokaždé jiná, některé večery je dlouhá pět minut a jiné má deset minut. Během času jsem přišel na to, že nejlepší znamení, které lze dát klukům, aby se posunuli do další pasáže, jsou zlomyslnosti, jako že přeruším hru nebo udělám přechod.
Na tomto turné taky Markus navrhl použít melodii, kterou složil před jedenácti lety jako začátek nové skladby, ale jeho melodie je tak pomalá a abstraktní, že - mám-li být upřímný - žádnou melodii neslyším, a tak poslouchám a hledám v každém okamžiku ten nejmuzikálnější přístup. Protože Tony a Markus odpovídají odlišně, bude nejzajímavější sledovat ty nejšťastnější náhody, ze kterých se pomalu vynořují jednotlivé party a struktury, jež se nakonec promění v kompletní skladbu.
Jaké to je kombinovat během hraní bicí se samply a elektronikou?
Udržuje mě to zaměstnaného. S elektronickými bicími jsem se zapletl už v sedmdesátých letech. Pracoval jsem s Bobem Eastonem z 360 Systems na jednoduchých snímačích pro bicí, které umožňovaly spouštět zvuk z modulárních syntezátorů. V osmdesátých letech jsem začal využívat automatické bubeníky a kolem Los Angeles jsem byl znám jako „pán přes technologii“, i když z hlediska dnešních standardů, ve srovnání s tím, co dělají mladší hráči s počítači, jsem děda. I tak mě koketování s elektrickými bicími dělá šťastným a dává to mně i kapelám, kde hraju, bohatší chuť.
Jaké bylo pracovat s Markusem Reuterem na albu Face?
Proces se nepodobal nahrávání žádné jiné desky, kterou jsem kdy udělal. Začali jsme matematickými vzorci a několik dní jsme spolu zadávali data, abychom si vytvořili omezení při komponování.
Nemám před sebou tabulky, ale jako příklad uvedu, že složíte sedm taktů v jedenáctičtvrtinovém rytmu v tempu 130 bpm za užití určitých tónů, následovat bude dvanáct taktů ve třech čtvrtinách v tempu 73 bpm v jiné tónině, pak čtrnáct taktů v sedmi osminách v tempu 112 a devatenáct taktů v patnáctiosminovém rytmu a tak dále. Mohlo by to vypadat náhodně a nehudebně, protože to nejsou volby, které by obvykle muzikanti udělali, rozhodně bych si jen nevybral při skládání, ale využili jsme příležitost vytvořit něco, co se nám v této struktuře líbilo. Face přináší precizních 35 minut, které se neopakují, ale mají skryté metrum a harmonii, jako jsou fraktály v květinách, každá květina je unikátní a přitom jsou všechny unifikované a poznatelné.
Práce na takovémto projektu asi neprobíhala rychle.
Trvalo nám dny, než jsme dokončili formuli a pak jsme strávili týdny, kdy jsme ji testovali nejen při hře na naše nástroje, ale také při vytvoření šesti jednoduchých melodií, které Markus zpracoval v počítači, což mu umožnilo uplatnit je ve všech měnících se tóninách použitých v 35minutové skladbě. Pak jsme vytvořili řídící stopy a použili z počítače různé zvuky - piano, flétnu, housle a roh, takže jsme si to mohli poslechnout a najít ty, co se nám nejvíce líbily. Mnoho měsíců jsme strávili tím, že jsme naprogramové party nahradili lidmi, lidé je interpretovali. A to je jen část procesu, který jsme uplatnili. Jak si můžete představit, další rok zabralo poskládat tyto části a smíchat je.