Článek
I když v úvodu výstavního katalogu cituje historik Vít Vlnas básníka Boccaccia, jenž tvrdí, že čas se namalovat nedá, lze při procházení mezi díly s výše uvedenou tezí směle polemizovat. Expozice vznikla u příležitosti 38. ročníku mezioborového sympozia, letos pojmenovaného Pochopit vteřinu: Čas v kultuře 19. století.
Aby bylo možné správně rozklíčovat ideovou podstatu děl, je třeba si vzít na pomoc vědu a historii. Pozemský čas totiž plyne zcela odlišně než ten nebeský. Věčnost má pro smrtelníka zcela neuchopitelný rozměr. Antický čas byl cyklický a vracel se spirálovitě zpět na vyšší úrovni, křesťanský běžel lineárně od božího stvoření dál. Svatý Augustin ho dělil na minulost závisející na paměti, budoucnost opírající se o naději a na nezastavitelnou přítomnost.
František Kaván, Příchoid podzimních mlh.
Existuje čas lidského života v rozpětí zrození až smrt i čas nehmotných věcí. Také čas přírody běží zcela odlišně než čas vyjádřený matematicky, tedy pomocí hodinových strojů.
Hodiny vyjadřující chycení nekonečna člověkem připomínají na výstavě dva romantizující oleje opatřené ciferníkem s ručičkami. Ten s výjevem bitvy u Solferina akcentuje pomíjivost hmotného světa mnohem více než obraz s tématem procházky měšťanů na kolonádě.
Nadpozemskost plynutí našich životů si naplno uvědomil Josef Bergler. V kresbách tuší využil postavy řeckého boha času, jenž nám na přesýpacích hodinách odměřuje naše účinkování na tomto světě.
Okřídlený triumfátor
Mnohem přívětivěji působí vyjádření proměnlivosti pomocí přírodních motivů. Kvartet kvašů malíře Luďka Marolda zobrazuje čtyři roční období s důrazem na jejich odlišnost pomocí ženské krásy. Reprezentuje jí jemná dívčí tvář obklopená přírodou (šeříky, vlčími máky, borovicemi či chryzantémami).
Věnceslav Černý, snad aby zmírnil lidský strach z pomíjivosti, pojal cyklus Čtyři roční doby jako romantické ženské akty obklopené stromy. Právě přítomnost stromů nám ve druhém plánu připomíná, že věčnost je zakletá spíše v nich než v našem těle.
Aby byl koncept výstavy ucelený, musí být vystavena i díla zabývající se zánikem. Možná proto nechala kurátorka Ivana Jonáková pověsit u vchodu do výstavních prostor velkoformátovou lunetu Mikoláše Alše Žalov. Osud je vyjádřený ženou, jež ukazuje rázným gestem cestu slovanskému bojovníkovi někam k nekonečnému horizontu. Snad do říše mrtvých, kterou hledali staří Germáni za branami Valhally.
Panoramatický olej Josefa Mandla Triumfátor ukazuje smrt tím nejbanálnějším způsobem, jako kostru v černém rouchu s křídly padlých andělů. Mrazivý je však kontext, do kterého malíř figuru zasadil. Přízrak si myje ruce v řece zapomnění jako Pilát. Navíc na bitevním poli. Vedle pohozená kosa má na lesklém ostří rudé skvrny a vzadu ležící voják temnou atmosféru už jen dokresluje. Dílo vzniklo v roce 1916, v době bitvy u Verdunu, kterou vojáci překřtili na mlýnek lidského masa.
Člověk by si ale neměl z výstavy odnést pouze to, že každý spěje k zániku. Je třeba si uvědomit možnost zjemnění osudové nenávratnosti a společně s myslitelem Schoppenhauerem přijmout umění coby cestu mezi pozemským a nebeským časem.